• kulturní a společenská epocha v období 14. až 16. století (francouzsky renaissance ⇒ obrození, obroda, nový rozkvět; italsky rinascimento)
• snaha o nápravu a obnovu (obrození společnosti – obnovení zájmu o vše přirozené a liské)
• první znaky renesance se objevily už ve 13. století v Itálii, odkud se rozšířila dále do Evropy
• pojem renesance byl údajně prvně použit italským malířem a životopiscem Giorgio Vasarim, a to v 16. století
• renesance se začala šířit především mezi bohatými měšťany
• renesance hledala nějaký vzor, který ale nemohl být z období kritizovaného středověku, a tak se obracela k Antice
• hlavním rysem byl odpor ke svazujícím středověkým zásadám diktovaných církví – její autoritou otřásaly především nové vědecké objevy, jež vyvracely názory církve; pozornost se tak začala pomalu odvracet od Boha k člověku, v jeho vědecké zkoumání a rozum
• významné vědecké objevy té doby spadaly hlavně do oblasti přírodní a astronomické
• církvi byla vyvrácena domněnka, že Země je středem vesmíru a byl zaveden pojem heliocentrický systém (heliocentrismus = Slunce je středem vesmíru a sluneční soustavy); o poznání vesmíru se v té době významně zasloužili hlavně tito astronomové: Mikuláš Koperník, Galileo Galilei a Giordano Bruno
• nové zámořské objevy – roku 1492 objevení Ameriky
• rozvoj knihtisku umožnil výrazně rychlejší šíření knih; literatura se rozvíjela v národních jazycích namísto latiny

Znaky renesance

• úsilí o světskou kulturu  - autoři literárních a dalších uměleckých děl se obraceli hlavně k pozemskému životu, oslavovali člověka a jeho rozum ⇒ obrat k člověku
• individualismus – pocit sebevědomí jedince (víra ve vlastní síly); člověk se stává centrem zájmu sebe sama (antropocentris­mus)
• inspirace a vzory v antické kultuře, kultura měšťanstva a měst
• svoboda myšlení a tvorby bez ohledu na náboženství, nenáboženský charakter myšlení ⇒ světskost

Proč mohla vzniknout renesance

• rozvoj řemeslnické výroby, vznik prvních manufaktur, rozšiřování mezinárodního obchodu a velké námořní objevy
• vynález knihtisku (roku 1450)
• krize středověké církve
• růst významu měšťanstva a měst
• vyšší úroveň vzdělanosti (rozvoj poznání a věd)

 

Peklo a Očistec

Hlavní postavou je sám autor, který se dostal vlastní vinou do potíží. Těch si v nebi všimla Beatrice Portinari (Dantova ideální žena, jím v minulosti milovaná), která mu na pomoc poslala básníka Vergilia, aby Danta provedl Peklem a Očistcem. Po cestě se setkává se slavnými osobnostmi minulosti a osobnostmi ze svého vlastního života. Dantovo jméno se však v Božské komedii objevuje jen jednou: v XXX. zpěvu Očistce, když Danta musí opustit Vergilius, neboť jako pohan nesmí vstoupit do Ráje („Dante, že Vergil pryč se odebírá, ty neplač proto, neplač proto v žalu…“).

Ráj

Rájem ho provází sama Beatrice,  která bývá vykládána jako symbol krásy, dokonalosti, církve, teologie či filozofie. V díle je obecně mnoho různých symbolů, které mohou být různě vykládány.

Příběh začíná nepovedenou procházkou poutníka ve středních letech (Dante sám), který zabloudí v hlubokém lese (temný hvozd je alegorií světa, kterým se člověk protlouká). Zde ho napadnou tři šelmy - pardál zpodobňující smyslnost, vlčice jako alegorie nenasytnosti a lev jako symbol pýchy. Ubohý poutník zběsile utíká pryč a dostane se k příkrému srázu, kde narazí na svého průvodce - antického básníka Vergilia, který byl vyslán Beatricií, aby Danteho provedl skrz Peklo a Očistec, ona sama se ho má ujmout až v Ráji.
Vergilius obrátí Danta k hlubokému zamyšlení se nad vším, co okolo sebe uvidí, a tak se báseň nese na vlnách filozofických rozprav, mnoha otázek a už mnohem méně odpovědí. Básník opouští Danta v předpokoji v Pekle, jako pohan narozený před příchodem Krista nesmí nikdy překročit práh jemu zapovězeného Ráje. V Ráji se Danta ujímá jeho milovaná Beatrice ve zbožštělé podobě a obě zbloudilé duše, které k sobě mají navždy patřit, dojdou zaslouženého míru a pokoje.

Celé dílo je prodchnuto číselnou symbolikou stejně jako soudobé chápání a náhled na svět. Trojčlennost světohého názoru odpovídá třem postavám svaté Trojice, i třem záhrobním říším tehdejší kosmologie, které také tvoří tři oddíly.
Alegorické dílo představuje pouť zbloudilé duše po záhrobí, která se snaží dojít až k jádru a nejčistší filozofii lásky a vůbec porozumění světu. Dante zde odpovídá na mnoho filozofických, překvapivě ale i vědeckých, otázek (např. Kde se vzaly skvrny na Měsíci? Je to kvůli jeho plynatosti?). Vyjadřuje i svůj obdiv a úctu k antice, i když veškerou společnost tohoto období odsoudil jako nekřesťany k věčnému polovičnímu životu v Předpeklí. Zajímavé je, že Dantovo posuzování hříchů poukazuje i na politické stranění císaři.

Každý ze 3 hlavních dílů má 33 zpěvů, Peklo má navíc ještě jeden předzpěv, což je celkově rovná stovka. Celá báseň je sestavena v tzv. tercíně - trojveršový řetězový sloh se schématem rýmů aba, bcb, cdc, ..., xyz, zyz... a jedná se o pětistopý jamb.

"Svou paní zřel jsem tak veselou státi,
že v hvězdy topila se jasu,
tím hvězdu zřel jsem novým leskem pláti."

Boccaccio Giovanni
(1313 - 21.12.1375) 

Giovanni Boccaccio , italský renesanční spisovatel a básník, se narodil pravděpodobně v Paříži v roce 1313 a zemřel 21. prosince 1375 ve Florencii. Příslušnost k domu Bardiů, financujících anjouovskou dynastii, mu zaručovala přístup ke dvoru, kde prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d'Aquino, která pod jménem Fiammetta má v jeho díle podobnou funkci jako Dantova Beatrice nebo Petrarkova Laura. Po úpadku Bardiů a po otcově smrti se vrátil do Florencie.
Vrcholem jeho tvorby je Dekameron (1348-53), cyklus stovky novel rozdělených po deseti na deset dní. Vypráví si je společnost tří mladíků a sedmi dívek, kteří utekli z Florencie na venkov v době moru v roce 1348. Tato rámcová povídka spojuje novely v organický celek, komponovaný podle vzoru Božské komedie s didaktickým záměrem ukázat na hierarchicky seřazených příkladech neřestí a ctností cestu k šťastnému životu, na rozdíl od Danta však pozemskému; proto bývá Dekameron nazýván lidskou komedií. Boccaccio chtěl dokázat, že italský jazyk je vhodný stejně jako latina pro všechny žánry "vysoké" literatury, např. v prozaickém románu Filocolo (1336), eposu o 18 zpěvech v Caccia di Diana (Dianin lov), v eposu Filostrato (1338) a Teseida (1340-41). Pravděpodobně po Dekameronu vznikla satirická povídka Koš aneb Bludiště lásky. Setkání s Petrarkou 1350 přivedlo Boccaccia k zájmu o humanismus. Život Dantův je prvním životopisem tohoto největšího italského básníka. Ve stáří ho představy posmrtné odplaty přiměly k zavržení vlastních děl; od úmyslu spálit je ho odvrátil Petrarca, byť sám (v dopise 1373) považoval Dekameron pouze za "mladistvou knihu, napsanou v próze a určenou pro lid". Boccacciova próza je považována za závazný vzor literárního jazyka v Evropě; Dekameron podstatně ovlivnil vývoj evropské novely a dodnes je zdrojem inspirace pro všechna umění.

 

Francesco Petrarca (1304 –  1374) byl italský spisovatel a básník, který svým dílem navazoval na Danta a spolu s ním bývá někdy považován za předchůdce a jakéhosi duchovního otce humanismu a renesance. Měl smysl pro přírodu, pro hory a turistiku, dalo by se říct, že byl jedním z prvních alpinistů.