Kronika Pickwickova klubu

Nazítří časně zrána pan Weller právě zaháněl všechny horečné následky včerejší večerní družné zábavy sprchovou lázní za půl pence pod pumpou na dvoře (přiměl totiž nabídkou tohoto peníze mladého pána, přiděleného konírenskému oddělení hostinského podniku, aby mu pumpoval na hlavu a na obličej vodu tak dlouho, dokud nevystřízliví úplně), když tu jeho pozornost upoutal zjev mladíka v modrofialovém šatě, jenž seděl na lavici na dvoře a s výrazem hlubokého soustředění četl v knize, která vypadala jako kostelní zpěvník, ale jenž chvílemi vrhal kradmý pohled na člověka pod pumpou, jako by měl na jeho počínání přece jen jakýsi zájem.

 „Seš mi povedenej patron, jen co je pravda!“ pomyslel si pan Weller, když jeho zrak zachytil poprvé pohled neznámého v modrofialovém obleku. Měl široký, žlutavý, ošklivý obličej, hluboko zapadlé oči a obrovskou hlavu, z níž mu splývala hojnost zplihlých černých vlasů. „Seš mi povedenej patron!“ pomyslel si pan Weller, ale u toho také přestal a omýval se dál a na mladíka na lavici už ani nevzpomněl.

 Ale mladík nepřestával vrhat pohledy od zpěvníku na Sama a ze Sama do zpěvníku, jako by s ním chtěl navázat hovor. Aby mu poskytl příležitost, řekl nakonec Sam s přátelským pokynem hlavy:

 „Jak se vede, pane šéf?“

 „S potěšením mohu prohlásit, že docela pěkně, pane,“ odpověděl muž. Hovořil velmi rozvážně a zavřel knihu. „Doufám, že vám se vede rovněž tak, pane, ne?“

 „No, dybysem si tolik nepřipadal jako flaška koňaku na vandru, tak bysem se dneska tak nemotal,“ odpověděl Sam. „Bydlíte tady v hostinci, kamaráde?“

 Modrofialová livrej přisvědčila.

 „Jak to teda příde, že ste včera večír nedržel s náma?“ tázal se Sam a utíral si důkladně obličej ručníkem. „Vypadáš vopravdu seknutej – máš kukuč stejně veselej jako ryba na suchu,“ dodal pan Weller polohlasně pro sebe.

 „Byl jsem včera večer s pánem venku,“ odpověděl neznámý.

 „Jak se menuje?“ zeptal se pan Weller a náhlé vzrušení i tření ručníkem mu zalilo tvář červení.

 „Fitz-Marshall,“ odpověděl modrofialový sluha.

 „Podejte mi ruku, kamaráde,“ řekl pan Weller a postoupil k němu, „rád bysem se s váma seznámil. Líbíte se mi.“

 „To je opravdu velmi zvláštní,“ pravil modrofialový muž velmi prostě a upřímně. „Vy se mi líbíte tak, že jsem se s vámi chtěl dát do řeči hned od první chvíle, jak jsem vás spatřil pod pumpou.“

 „Ale děte –“

 „Čestné slovo. A není to zvláštní?“

 „Moc zvláštní,“ řekl Sam a v duchu si blahopřál, že neznámý je tak prostomyslný. „Japak se menujete, proroku?“

 „Job.“

 „To je vopravdu moc pěkný meno – jediný, co znám, kerý se nijak nepřekrucuje. A jak eště?“

 „Trotter,“ řekl neznámý. „A jak se jmenujete vy?“

 Sam měl na paměti pánovu výstrahu, aby byl opatrný, a odpověděl:

 „Já sem Walker a můj pán se menuje Wilkins. Neměl byste chuť po ránu si něčeho loknout, pane Trotter?“

 Pan Trotter tento příjemný návrh ochotně přijal, zastrčil si knížku do kapsy u kabátu a doprovodil pana Wellera do výčepu, kde se ve chvilce zahloubali do zkoumání ohnivého nápoje, namíchaného do cínového žejdlíku z předepsaných dílů vonné hřebíčkové tresti a jalovcové.

 „A jakýpak máte místo?“ vyptával se Sam, když společníkovi naléval druhou skleničku.

 „Špatné,“ řekl Job a pohrdavě mlaskl, „moc špatné.“

 „To přeci nemyslíte dovopravdy!“ namítl Sam.

 „Jak to, že ne? Myslím. A co horšího, pán se bude ženit.“

 „To snad ne!“

 „Ano. A ještě horší je, že chce unést z penzionátu úžasně bohatou dědičku.“

 „Hotovej luciper!“ řekl Sam a nalil společníkovi znovu. „To je teda tady v městě asi nějakej penzionát, že jo?“

 Ale třebaže vyslovil tuto otázku nejlhostejnějším tónem, jaký si je možno představit, dal pan Trotter velmi srozumitelnými posunky najevo, že mu neušla snaha nového přítele vylákat na ni odpověď. Vyprázdnil skleničku, podíval se tajuplně na společníka, přimhouřil obě zapadlá očička, jedno po druhém, a nakonec udělal paží několik pohybů, jako by kýval táhlem neviditelné pumpy; tím vyjadřoval pán Trotter svůj dojem, že z něho pan Samuel Weller chce něco vypumpovat.

 „Ne, ne,“ řekl Trotter závěrem, „tose nesmí každému říkat. Je to tajemství – velké tajemství, pane Walkere.“

 Při těch slovech obrátil modrofialový muž skleničku dnem vzhůru, aby tím společníka upozornil, že mu v ní už nezbylo nic, čím by uhasil žízeň. Sam si pokynu všiml a vzal uznale na vědomí jemný způsob, jakým sluha své přání projevil; poručil proto, aby cínový žejdlík znovu naplnili, přičemž modrofialovému muži zazářila očička.

 „Tak to je teda tajemství?“ pravil Sam.

 „Skoro bych řekl, že je,“ řekl modrofialový sluha a se spokojeným výrazem usrkával ze skleničky.

 „Váš pán je asi moc bohatej, co?“ zeptal se Sam.

 Pan Trotter se usmál, podržel v levé ruce skleničku ve výšce a pravou rukou si čtyřikrát po sobě významně pleskl na kapsu modrofialových kalhot, jako by tím chtěl naznačit, že by jeho pán mohl udělat totéž, a přece by nikoho cinkotem peněz příliš nepoplašil.

 „Aha,“ řekl Sam, „takový to teda je, co?“

 Modrofialový sluha významně přikývl.

 „No, a nemyslíte, kamaráde,“ namítl pan Weller káravě, „že dyž necháte svýho pána, aby tu mladou slečnu tak doběh, že ste povedenej darebák?“

 „To vím,“ odpověděl Job Trotter, pohlédl na společníka s výrazem hluboké zkroušenosti a slabě si povzdychl. „To vím a právě to mě taky pořád tak trápí. Ale co mám dělat?“

 „Co máte dělat!“ podivil se Sam. „Říct to ředitelce penzionátu a pánovi dát vale.“

 „Kdo by mi věřil?“ namítl Job Trotter. „O té slečně jde jedna řeč, že je vtělená nevinnost a opatrnost. Zapřela by to a můj pán taky. Kdo by mi uvěřil? Přišel bych o místo a ještě by mě třeba pohnali před soud pro úklady nebo bůhvíco; to je všechno, co bych si takovým činem vysloužil.“

 „Na tom něco je,“ pravil Sam přemítavě, „na tom něco je.“

 „Kdybych znal nějakého váženého pána, který by se té věci ujal,“ pokračoval pan Trotter, „měl bych možná trochu naděje, že ten únos překazím; ale i tohle má stejný háček, pane Walkere, stejný háček. Tady v tom cizím městě žádného pána neznám, a i kdybych znal, sázím deset proti jedné, že by mému povídání nevěřil.“

 „Pojďte se mnou,“ řekl Sam, nenadále vyskočil a chytil modrofialového muže za rameno. „Můj pán je muž, jakýho hledáte, to už vidím.“ A když se Job Trotter nejdříve trochu zdráhal, dovedl ho Sam konečně do páně Pickwickova pokoje, kde svému pánovi napřed představil nového přítele a pak mu krátce zopakoval rozmluvu, kterou jsme právě uvedli.

 „Je mi velmi líto, pane, že zrazuji svého pána,“ řekl Job Trotter a přiložil si k očím růžově kostkovaný kapesníček, který by nepokryl ani dvě dlaně.

 „Takový cit je vám ke cti,“ pravil na to pan Pickwick, „ale přesto je to vaše povinnost.“

 „Vím, že to je má povinnost, pane,“ odpověděl Job velmi pohnutě. „Všichni bychom se měli snažit, abychom konali svou povinnost, pane, a proto se taky pokorně snažím svou konat, pane; ale zrazovat pána, jehož šaty člověk nosí, pane, a jehož chléb jí, i když ten pán je darebák, to je věru těžká zkouška.“

 „Jste opravdu velmi dobrý člověk,“ pravil pan Pickwick silně dojat, „poctivý člověk.“

 „Tak dost, dost,“ vložil se do hovoru Sam, který se díval na páně Trotterovy slzy se značnou netrpělivostí, „děte k šípku s tím brekem, nebudete tady přeci taklenc cedit. Z toho nic nekouká, to nikam nevede.“

 „Same,“ pravil pan Pickwick káravě, „mrzí mě, když vidím, že máš k citům toho mladého muže tak málo úcty.“

 „Jeho city sou jistě strašně krásný, milospane,“ odpověděl pan Weller, „ale právě že sou tak strašně krásný, tak by bylo škoda, dyby je vybrečel. Myslím, že by udělal líp, dyby si je radši skoval v srdci, než aby je horkejma slzama vypařoval do vzduchu, zvlášť dyž nejsou nic platný. Slzama eště nikdo nenatáh hodiny ani se na ně eště netočila parní mašina. Až si zasejc jednou pudete posedět do hospody, tak si těmadlenc ouvahama nacpěte fajfku, mladíku, ale pro tudle chvíli si ten růžověj facalíček strčte do kapcy. Néni tak krásnej, abyste s ním tady fechtoval jako nějaká tanečnice na provaze.“

 „Můj sluha má celkem pravdu,“ promluvil pan Pickwick na Joba, „i když způsob, jakým vyjadřuje své mínění, je trochu drsný a někdy i nesrozumitelný.“

 „Má svatou pravdu, pane,“ řekl pan Trotter, „a já se už budu snažit ovládnout.“

 „Dobře, dobře,“ pravil pan Pickwick. „Kde je tedy ten penzionát?“

 „Je to velký starý dům z červených cihel hned za městem, pane,“ odpověděl Job Trotter.

 „A kdy,“ tázal se pan Pickwick, „kdy chce váš pán ten ničemný záměr uskutečnit – kdy má k tomu únosu dojít?“

 „Dnes večer, pane,“ odpověděl Job.

 „Dnes večer?“ zvolal pan Pickwick.

 „Ještě dnes večer, pane,“ opakoval Job Trotter. „Právě proto mě to tak silně znepokojuje.“

 „Dlužno bez odkladu učinit potřebná opatření,“ rozhodl pan Pickwick. „Okamžitě navštívím dámu, která ústav vede.“

 „Prosím za prominutí, pane,“ řekl Job, „ale tak bychom nic nepořídili.“

 „Proč ne?“ tázal se pan Pickwick.

 „Můj pán je velmi zchytralý, pane –“

 „To vím,“ potvrdil pan Pickwick.

 „A dovedl se vetřít do přízně té staré dámy tak, pane,“ pokračoval Job, „že by neuvěřila ani slovíčko, které by mluvilo v jeho neprospěch, kdybyste si před ní třebas i klekl na holou zem a odpřisáhl to; zvlášť proto, že nemáte jiný důkaz než tvrzení sluhy. Pravděpodobně by vám namítla, a můj pán by to jistě tak vysvětlil, že to říkám prostě ze msty, protože mě pán pro nějaký poklesek propustil ze služby.“

 „Jak bychom na to tedy měli jít jinak?“ otázal se pan Pickwick.

 „Starou dámu nepřesvědčí nic jiného, pane, než když ho dopadneme přímo při únosu,“ odpověděl Job.

 „Všechny takový starý čarodějnice sou vrtohlavý a mlátěj umíněnou hlavou do zdi jako beran,“ prohodil pan Weller jako mimochodem.

 „Ale obávám se, že dopadnout ho přímo při činu bude velice nesnadné,“ namítl pan Pickwick.

 „Ani bych neřekl, pane,“ usoudil Job Trotter po chvilkovém přemítaní. „Myslím, že by se to dalo udělat docela snadno.“

 „Jak?“ zeptal se pan Pickwick.

 „Tak,“ odpověděl pan Trotter. „Můj pán a já jsme se smluvili se dvěma služebnými, že nás v deset hodin schovají v kuchyni. Až se celý dům uloží na noc, vyjdeme my z kuchyně a mladá dáma ze své ložnice. Poštovní kočár bude už čekat a v tu ránu jsme pak pryč.“

 „Nu a?“ pravil pan Pickwick.

 „No a? Myslel jsem, pane, že kdybyste čekal vzadu v zahradě, sám –“

 „Sám?“ podivil se pan Pickwick. „Proč sám?“

 „Podle mého se rozumí samo sebou,“ odpověděl Job, „že by staré dámě nebylo nijak milé, kdyby se tak nepříjemná věc provalila před více svědky, než je právě nutné. A mladé dámě taky ne, pane – jen uvažte, jak jí bude.“

 „Máte úplně pravdu,“ pravil pan Pickwick. „Taková šetrná ohleduplnost svědčí o vašem jemnocitu. Jen pokračujte, uvažujete docela správně.“

 „No, myslel jsem si tedy, pane, kdybyste čekal vzadu v zahradě sám a já vás pak vpustil zadními dveřmi na konci chodby dovnitř, řekněme přesně v půl dvanácté, že byste přišel zrovna v pravou chvíli, abyste mi pomohl překazit pikle toho špatného člověka, který mě naneštěstí zapletl do svých osidel.“ Tu si pan Trotter zhluboka povzdychl.

 „Pro to se netrapte,“ pravil pan Pickwick. „Kdyby ten člověk měl jen špetičku toho jemnocitu, kterým vy tak oplýváte, i když zaujímáte postavení tak skromné, nemusil bych nad ním snad ještě docela lámat hůl.“

 Job Trotter se hluboce uklonil; a přes dřívější páně Wellerovo napomenutí mu opět vstoupily slzy do očí.

 „Namouduši, takovýho chlapa sem eště neviděl,“ řekl Sam. „Ať mě luňák, esli nemá v hlavě pípu, kerá se nedá zavřít!“

 „Same,“ ozval se pan Pickwick velmi přísně. „Jazyk za zuby!“

 „Prosím, milospane,“ odpověděl pan Weller.

 „Ten plán se mi nelíbí,“ pravil pan Pickwick po chvilce hlubokého přemítání. „Proč bych vlastně nemohl promluvit s rodinou té mladé dámy?“

 „Protože bydlí sto mil odtud, pane,“ odpověděl Job Trotter.

 „To sedlo,“ utrousil Sam stranou.

 „A s tou zahradou,“ pokračoval pan Pickwick. „Jak se do ní dostanu?“

 „Zeď kolem je docela nízká, pane, a váš sluha vám pomůže nahoru.“

 „Sluha mi pomůže nahoru,“ opakoval pan Pickwick bezmyšlenkovitě. „A budete jistě u těch dveří, o kterých jste mluvil?“

 „Nemůžete se zmýlit, pane, jsou to jediné dveře, které vedou na zahradu. Zaklepejte na ně, až uslyšíte bít hodiny, a já vám hned otevřu.“

 „Ten plán se mi nelíbí,“ pravil pan Pickwick, „ale protože o lepším nevím a celoživotní štěstí té mladé dámy je v sázce, musím ho přijmout. Přijdu tedy určitě.“

 Vrozená dobrota srdce zapletla takto pana Pickwicka již podruhé do podniku, kterému by se jinak byl velmi ochotně vyhnul.

 „A jak se ten dům jmenuje?“ zeptal se pan Pickwick.

 „Je to dům U západní brány, pane. Když dojdete na konec města, zahnete kousek napravo. Dům stojí o samotě malý kousek od silnice a na bráně je mosazná tabulka s jménem.“

 „Už vím,“ pravil pan Pickwick. „Všiml jsem si ho, když jsem tady už jednou byl. Můžete se na mě spolehnout.“

 Pan Trotter se znovu uklonil a obracel se k odchodu, když vtom mu pan Pickwick vtiskl do dlaně zlatku.

 „Jste řádný člověk,“ pravil pan Pickwick, „a mám pro dobrotu vašeho srdce skutečný obdiv. Neděkujte mi. Pamatujte – jedenáct hodin!“

 „Nemusíte mít strach, že bych zapomněl, pane,“ odpověděl Job Trotter. S těmi slovy odešel z pokoje a Sam za ním.

 „Poslyšte,“ řekl Sam, „s tím vaším brekem to není špatnej nápad. Dyby se mi to takhle pěkně vyplácelo, nacedil bysem slz jako vokapová roura při lijáku. Jak to, prosím vás, děláte?“

 „To mi tryská ze srdce, pane Walkere,“ odpověděl Job důstojně. „Sbohem, pane.“

 „Seš mi šlejška, pámbu naděl – ale aspoň sme z tebe všechno vytáhli,“ myslil si pan Weller, když Job odcházel.

Nemůžeme uvést přesný sled ani povahu myšlenek, které táhly hlavou panu Trotterovi, protože o nich vůbec nic nevíme.