Maryša - bratři Mrštíkové

D R U H É   J E D N Á N Í
Obyčejná selská světnice. V koutě stůl, okolo něho lavice, podél zdi dva lenůšky. Vlevo mezi okny malovaná truhla, napravo
proti ní vysoko nastlaná postel. Lištny plné malovaných talířů a žbánků, v rohu třírohá almárka „svatý kout“. V levém
zadním koutě kachlová kamna, okolo nich lavice, na vrchu visí bidla. V pravém zadním koutě na lenůšku koš s usušeným
prádlem.
MARYŠA stojíc u koše překládá na stole prádlo. Oblečena jako v I. jednání. Na malé stoličce u kamen sedí STAŘENKA
a loupá zrna z kukuřicových klasů. Stařenka sedí v popředí jeviště nedaleko dveří do druhé světnice. U kamen na lavičce sedí
tetka STROUHALKA majíc vlňák přehozený přes ramena. V ruce drží klíč. Vedle sebe koš, z něhož průběhem hovoru vezme
jablko, okrajuje a po kousku jí.
VÝSTUP PRVNÍ
MARYŠA, STROUHALKA, STAŘENKA.
Když se opona vyhrne, je tetka v nejživější rozprávce. Maryša poslouchá, neodpovídá a dělá své, zády obrácena k tetce.
Po chvilce vejde LÍZALKA a naslouchá.

STROUHALKA (s povzdechem a líčenou nedbalostí).
Ba! (Zívne si nuceně)
MARYŠA (bije rozčileně prádlem do koše).
STROUHALKA
Je to pravda! Nemůže bét nic horšího, než takový manželství. Člověk pořádně usnót nemůže a ráno, dyž vstává, jako by na
vodě vstával: všecko pod nohama uhébá, všecko z rukó padá a co člověka těší, těší enem napůl a srdce pořád jako led.
(Zívne zas.)
MARYŠA
Vidíte a mě do teho ženete.
STROUHALKA (odmítavě vrtí hlavou).
Ale to je jenom načas, než si člověk zvykne. Taky sem na svým kdejaké roh viděla a dnes? Su ráda, že Tomáška mám.
Až přindeš do let, taky tak budeš mluvit. (Zívne zas.) Ba, milá děvčico, vdé se, dokud seš mladá — zhrbacenó si tě
žádné nevezme. Jako ta přezrálá hruška je pak člověk —nikdo o ňu nezavadí, každé do ní kopne. Mlčení.
MARYŠA (S úsměvem).
No, na takový štěstí mám dycky času dost.
STROUHALKA
Nemysli si to. Čas uběhne jako pěna — a voda po ní zůstane. (S povzdechem.) Já dybych byla svobodná, hned bych si Vávru vzala.
MARYŠA
A šla byste, kam šla jeho první žena. Tu bil a — druhó bude hladit, že?
STROUHALKA
Hladit nemusí a bít taky nemusí. Každá si udělá z muža, co sama chce. Je-li nedobré, sama je tím vinna.
MARYŠA (chladně).
Taky dycky ne. (Živě.) Nebožka jeho žena — jaká to byla hodná osoba a jaké měla život? Dodnes by tu byla, kdyby nebylo Vávry.
STROUHALKA (podrážděně).
A jdi mně ke všem kozlům s takovéma řečima. Řeč se mluví a voda teče a všecko omyje. Nebožka umřela na suchó nemoc.
Bylo odjakživa taková suchóčká jako komár a chorobná až do smrti. Vávra s ňó žádný radosti neměl. On byl v neštěstí
a ne ona.
MARYŠA (jako by Strouhalku ani neposlouchala, s povzdechem a trpkým úsměvem kývne hlavou).
Moje kamarádka, Stázka, ta ví, co je pravda. Slóžila tam u nich a utýct před ním musela. Takový to bylo. To byla ta
suchá nemoc. A Stázka je přece věrná a spravedlivá děvčica.
STROUHALKA (uštěpačně).
Je, ale pro keho. Jak ze mléna pro mámu živobytí vodnášela, to ti neřekla? A že ju Vávra jednó dopadnul a vyhnal — to
ti taky nepovídala? Co ti nalže, to věříš — a co je pravda, pro to seš hluchá.

MARYŠA (UŽ to nemůže poslouchat; sepne ruce).
Proboha vás, tetičko, prosím, aspoň vy se ustrňte. Copak už nikdo nemá svědomí? Kdekdo přinde, každé o něm mluví,
každé jé chválí a o ničem jiným žádné vědět nechce než o něm. Copak myslíte, že su už tak hlópá!? Aji ta dívka už
začala, a já vím, že só všickni navedení a vy i s něma. Ale mluvte si co chcete pěknýho o něm, malujte si ho tema
népěkňéšíma barvama — je ho přece vidět nemožu. — Celá se dycky otřesu, jak si na něho jen vzpomenu. A vy dyž to
vidíte, jako rozumná žena s dětima — měla byste sama našim domluvit a ne mě ještě do teho hnát zároveň s ostatníma.
STROUHALKA
Ale, bože, děvčico, dyť já ho do tebe necpu. Copak su dohazovačka nějaká? Dyť si dělé co chceš. Ale seš mladá a nemáš
toli rozumu a zkušenosti co já stará. Jako tvá tetka možu ti přece poradit? Sama si dělé co chceš! Já jen povídám, co si
o tom myslím, a ty si zas potem rozvaž, co sama chceš. Copak je mně tak dvakrát po tem? Já s tebó nebudu.
MARYŠA
A když se mnó nebudete, proč teda na mě dorážíte, proč chcete mýmu neštěstí? Proč?
STROUHALKA (podrážděně).
A protože máš hlavu jako z kameňa. Roba seš a mluvíš jako děcko.
MARYŠA
Tak už mně to připadá (se slzami v očích), jako by mě z domu vyháněli. Pláču, prosím, naříkám a jako do dubů dybych
mluvila. Dybych snáď krvjó zaplakala, taky by mně to nebylo nic platno. Dnes mám jet na katechismus a ani se mě
neptajó, chcu-li nebo ne. Ohlášky sem měla a taky jako by mě ani nebylo. Nikdo už na mě pěkně nepromluví, každé se
jen utrhne — a bude-li to tak trvat dál, snáď, Bože — — —(sklesne na mysli).
LÍZALKA (v pootevřených dveřích naslouchá a při posledních slovech celá se vychýlí ze dveří a mrkne na Strouhalku).
MARYŠA (pokračuje).
— snáď budu muset aji povolit —
STROUHALKA
A dobře uděláš; jinýho než očistec beztak ti doma nečeká.
MARYŠA (vášnivě).
A co když mu potem uteču!?
STROUHALKA (úplně klidně).
Neutečeš. To každá tak říká před svatbó — a potem je ráda — že sedí.
MARYŠA
Každá ne —
STROUHALKA
Ba skoro každá.
MARYŠA
Podívéte se na Čermačku z Borkovan! Taky ju nutili a už je od muža pryč. Néni temu ani půl léta, co je vdaná.
STROUHALKA (už se zlobí).
To je zas řeč! Čermák je opilec a škaredé chlap — a Vávra je statné muž a mlynář —
MARYŠA (chladně).
Kemu se líbí. (Dopálena, už skoro se vztekem se rozkřikne.)
A dyby byl ze zlata — já ho nechcu!
STROUHALKA (dá se do smíchu).
No, nechcé si, copak mně je do teho, že na mě křičíš? Pro mě vem si třeba Francka.
VÝSTUP DRUHÝ
PŘEDEŠLÍ. LlZALKA (vkročí do světnice).
LÍZALKA
Maryšo, di a přines sklínky z police.
MARYŠA (odejde).
Předešlí bez Maryše.
LÍZALKA (zatím co Maryša odchází, k tetce nahlas).
Všecko máme roztahaný, nic nemůžu najít. Takové nepořádek už nepamatuju — — — (přeruší řeč a nahne se k tetce,
když Maryša odešla). 0 Franckovi mlč, teho jí nepřipomíné.
Hned je horší.
STROUHALKA (třepe rukou a kroutí se).
Enem nech,jen nech — šak já vím, co dělám.