Symbolismus
“All the world’s a stage,
And all the men and women merely players;
they have their exits and their entrances;
And one man in his time plays many parts,”
Nejširší z těchto směrů byl SYMBOLISMUS (od řec. symbolón=znak), který stavěl na symbolech a operoval s nimi jako se základními články tvorby. Básníci se v symbolech pokoušeli najít způsob, jak zachytit tajemství významů skrytých pod povrchem jevů. Podle S. Mallarméa, jednoho z nevýraznějších představitelů směru, má básník skutečnost vyvolávat, sugerovat, nikoliv pojmenovávat, protože pojmenovat předmět znamená potlačit tři čtvrtiny požitku, jejž tvoří rozkoš ponenáhlého uhadování. Výrazovým prostředkem s. poezie je proto náznak, s nímž souvisí mnohoznačnost básnických obrazů a celých textů. Symbolismus vytvořil základy volného verše.
Předchůdci symbolismu:
Charles BAUDELAIRE (1821-1867) stojí na počátku veškeré moderní poezie. Jeho vrcholná básnická sbírka Květy zla (1857) byla přijata velmi nepříznivě, básník i nakladatelé byli z mravnostních důvodů odsouzeni k pokutě a z knihy muselo být vyřazeno šest básní. Jeho Malé básně v próze (1869) ukazují, že podstata poetického vyjadřování nespočívá nutně jen v básnění. Na poetiku symbolismu působila báseň Vztahy (sb. Květy zla), kde “vůně, barvy a tóny se domlouvají”, čili jde o Baudelairův princip souvztažnosti smyslových vjemů.
Paul VERLAINE /verlén/ (1844-1896), teoretik tzv. prokletých básníků. Pro symbolisty se stala krédem jeho báseň Básnické umění (Hudba, jen hudba ať ve všem dýchá…). V. stál na počátku dekadentního proudu symbolistní poezie. Pokud jde o formu, učaroval symbolistům jeho lichoslabičný verš, nerozdělitelný na dvě stejně velké poloviny. To vnášelo do francouzské metriky, založené na sylabickém verši (každý verš měl stejný počet slabik) určitou rozkolísanost, neuspořádanost. Roku 1884 vyšla jeho knížka esejů, nazvaná Prokletí básníci, kde pojednával o generačně spjatých básnících, kteří negovali všechny normy tehdejší společnosti. Byl mistrem hudebního verše - sbírka Saturnské básně (1866); vrcholnou sbírkou intimní lyriky jsou Písně beze slov (1874).
Arthur RIMBAUD /rembó/ (1854-1891) je mimořádná osobnost francouzské poezie. Celé jeho básnické dílo, kterým ovlivnil moderní poezii, vzniklo v rozmezí pěti let. Od nejranějších prvotin usiloval najít nový vztah k prožívané realitě, nesvazovaný vládnoucími konvencemi. Jestliže, jak řekl Nezval, hlavním přínosem symbolistů nebyly jejich myšlenka, ale to, že položili důraz na obrazotvornost, pak rozhodující směr dal právě Rimbaud. Pobyt v pekle (1873, také jako Sezóna v pekle) je jedinou sbírkou, kterou vydal, byla to sbírka volných veršů a básní v próze. Další dvě sbírky Iluminace a Básně byly zrekonstruované podle rukopisů, nalezených u R. přátel. Z jeho básní jsou nejslavnější: Spáč v úvalu, Má bohéma, Opilý koráb, Samohlásky. V poslední z nich vymyslel barvy pro jednotlivé samohlásky. Snad tu rozváděl podněty baudelairovských “vztahů”, snad si jen básnicky zahrával s reminiscencemi z dětství.
Symbolisté
Stéphane MALLARMÉ (1842-1898), nejvýraznější básník hlavní vlny symbolismu. Poezii chápal jako “sen a symfonii zázraků”. Jeho nejslavnější básní je Faunovo odpoledne (1876), která inspirovala Clauda Debussyho k slavné orchestrální předehře. Jeho Sebrané básně vyšly roku 1887.
Tristan CORBIĂRE /korbijé/ (1845-1875), povoláním námořník, jako básníka ho objevil Verlaine. Jeho poezie je drsná, nesentimentální, dynamická, plná fantazie, ale také velmi záhadná. Napsal jedinou sbírku Žluté lásky (1873).
Maurice MAETERLINCK /materlink/ (1862-1949), belgický básník, dramatik a esejista, píšící francouzsky. Psal hlavně dramata, jejichž tématem je úzkost, osudovost a smrt. Nejslavnější je jeho pohádkové drama Modrý pták (1908), C. Debussy zhudebnil drama Pelléas a Mélisanda (1892). Do hlavní vlny s. patří jeho počáteční sbírky Horké skleníky (1889) a Dvanáct písní (1896).
Postsymbolisté
Paul CLAUDEL (1868-1955), básník a dramatik. Obracel se k náboženským a biblickým námětům i ke středověké mystice a zpracovával je drsným a strohým způsobem za pomoci složité symboliky. Vycházel z Rimbauda. Vrcholem poezie jeho sbírky Pět velkých ód (1910) a Koruna laskavosti boží (1915).
Paul VALÉRY (1871-1945), autor racionální poezie, která měla zpřístupnit tajemné hloubky lidského vědomí. Hlavním cílem člověka je jeho sebepoznání. Realizátor tzv. čisté poezie, tj. poezie o sobě, z níž byly vyloučeny všechny prvky domněle cizí, didaktické, rétorické, tendenční. V mnohém připomíná požadavky českého poetismu. R. 1899 vyšla jeho symbolistická poezie ve sbírce Album starých veršů, po téměř dvacetileté přestávce se opět přihlásil rozsáhlou básní Mladá Parka (1917).
Symbolismus v Rusku:
Dmitrij MEREŽKOVSKIJ (1865-1941) o něm více viz dále pasáž věnovaná dekadenci.
Andrej BĚLYJ (1880-1934), ruský básník, prozaik a teoretik symbolismu. V románech Stříbrný holub (1910) a Petrohrad (1916) spojil symbolismus s realistickou tradicí Gogola a Dostojevského. Pod vlivem symbolistické poetiky je napsána autobiografická próza Koťa Letajev (1922) a třídílná historická epopej Moskva (1926-1932). Je autorem teoretického pojednání s názvem Symbolismus (1910).
Alexandr A. BLOK (1880-1921), básník a dramatik. Autor lyrických sbírek Verše o krásné dámě (1904), která je příznačná svou hudebností; Rozcestí (1903-04); Neočekávaná radost (1906). K nejznámějším poémám patří Slavičí sad (1915), Odplata (1910-1921) a Dvanáct (1918), v níž zachytil říjnovou revoluci jako anarchistickou vzpouru, ničivý živel, sněhovou vánici, světový požár.
USA:
Walt WHITMAN (1819-1892), básník a publicista, jako první začal psát volným veršem. Více o něm viz dále pasáž o civilismu.
Rakousko:
Rainer Marie RILKE (1875-1926), básník, prozaik a dramatik. Narodil se v Praze, kde žil do svých dvaceti let. Po celý život si uchoval vřelý vztah k české kultuře, zemřel ve Švýcarsku. Na jeho tvorbě je patrný vliv středověkých, barokních a romantických básníků, a také evropské a asijské filosofie. Psal především reflexivní a meditativní lyriku: sbírky Obětina lárům (1896), v níž jsou básně s českými motivy; další Kniha hodinek (1905), Nové básně (1907-08), Elegie z Duina (1923), Sonety Orfeovi (1923). Dále napsal Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (1906), hraniční útvar obsahující prvky prózy i poezie, který se svým prudkým střídáním scén téměř podobá filmovému scénáři. Román Zápisky Malta Lauridse Brigga (1910) obsahuje množství autobiografických prvků, i když je psaný jako deník přecitlivělého dánského básníka.
Anglie:
William Butler YEATS /jejts/ (1865-1939), irský básník, dramatik a literární kritik, nositel Nobelovy ceny. Z jeho prvních děl měla ohlas sbírka Ossianovo bloudění (1889), která svým celkovým laděním (přítmí, tajemnost, melancholie) připomíná keltské mýty. Přímo pod vlivem francouzského symbolismu vznikla jeho sbírka Vítr v rákosí (1899). Vliv s. byl oslaben ve sbírkách Divoké labutě v Coolu (1918), Věž (1928) a Točité schody (1929), avšak byl patrný. Jeho dramata se hodně zabývala irskou problematikou.
Thomas Stearns ELIOT /eljot/ (1886-1965), angloamerický básník, dramatik, literární kritik a esejista, jeden z hlavních představitelů symbolismu a později modernismu (viz Stručný přehled dějin světové literatury 20. století), nositel Nobelovy ceny. Jeho originalita spočívá v tom, že vytvořil dokonalou symbiózu básníka a kritika. Poéma Pustina (v češtině také Pustá země, 1922) se stala literární událostí, jedním ze základních děl moderní poezie. Jak píše náš anglista Martin Hilský, Eliotova Pustá země proměnila poezii dvacátého století víc než kterékoli jiné dílo básnického modernismu a útlý svazek esejů, které vznikaly souběžně s Pustou zemí, dal na padesát let směr angloamerickému myšlení o literatuře… T. S. Eliot nebyl jenom básník a kritik. Spíše bychom měli modifikovat jeho vlastní výrok a říci, že byl tak velký básník, protože byl tak velký kritik. Je zbytečné dodávat, že byl tak velký kritik, protože byl tak velký básník. Po Pustině následovaly básnické sbírky Dutí lidé (1925), Popeleční středa (1930), Čtyři kvarteta (1943). E. také obnovil žánr veršovaného dramatu svými díly Vražda v katedrále (1935), Rodinné setkání (1939) aj.
