Úryvky

Dante Alighieri - Božská Komedie

Zpěv  dvacátý šestý

Když Mistr viděl, jak jsem napjatý,

Řekl: „V těchto ohních chodí nebožtíci

A plameny jim slouží za šaty.“

„Však přemýšlím, co je to za hranici,“

Řekl jsem, „vida, tak to tedy je,

A mohl bys mi ještě, Mistře, říci,

Kdo je v tom ohni, jenž se zdvojuje,

V tak rozštěpeném hořel Eteoklés

A jeho bratr, ty dvě fúrie.“

„S Diomédem v něm,“ Mistr hlasem pokles,

„Odyseus hoří, až do našich dnů

A boží trest i hněv je stíhá dodnes,

V plamenech křičí za tu pohanu,

Za léčku s koněm, který se stal bránou,

Jíž vyšlo vzácné símě Římanů.

Za Déidameiu trpí s její ránou,

Lká pro Achilla mrtvá, v očistci,

Za Palladium taky oba planou.“

.....

A konečně vyrazil z ohně hlas:

„Prchl jsem Kirké, byl jsem volný znova,

Když po roce jsem ujel z Gaety,

Jak Aeneas ji potom pojmenoval.

A neplatilo na mne dojetí,

Syn ani otec, and dluhy lásky,

Dluh Penelopu sevřít v objetí

Mě nedokázal odvést od otázky,

Jaký je svět, svět s láskou, se žaly,

Neřestmi, ctnostmi, odvěkými svazky,

Tak do šíra jsem vyplul do dáli

....

Když přivedla nás k ústí zátoka,

Byli jsme staří, tížila nás léta,

Tu připluli jsme k mezi člověka,

Herkules vztyčil meze jeho světa,

Po pravici nám byla Sevilla

„Řekl jsem, bratři

Dopřejte smyslům, ať se ještě pídí,

Nebraňte tomu, co nás pohání,

Jít za Sluncem, tam, kde už nejsou lidi.

Uvažte, k čemu jste to přizváni,

Člověk tu není, aby žil jak zvíře,

Je naším cílem ctnost a poznání.“

....

Pak nad námi se vody zavřely.

 

Givanni Boccaccio - Dekameron

 

Mnich Alberto pravil: „Archanděl Gabriel mi řekl, abych vám sdělil, že se mu tak líbíte, že by byl za vámi už mnohokrát v noci přišel, kdyby neměl obavy, že by vás to vyděsilo. […] Ježto je ale anděl a vy byste se ho nemohla dotknout, kdyby přišel v podobě anděla, vzkazuje vám, že chce k vám přijít v podobě nějakého muže. […]“

Paní Kačena odvětila, že ji velmi těší, že je do ní zamilován archanděl Gabriel, neboť ona ho rovněž velmi miluje a nikdy prý se nestalo, aby mu nezapálila za pěťák svíčičku všude, kde ho viděla vymalovaného. […] Jinak ovšem že záleží jen na něm, v jaké podobě bude chtít přijít, protože ona se ničeho nebojí.

Tu pravil mnich Alberto: „Mluvíte moudře, paní, a já to s ním už pořádně sjednám, jak jste mi řekla. Můžete mi však prokázat velikou laskavost, a nic vás to nebude stát; jde jen o to, abyste si ráčila přát, aby přišel v mém těle. Slyšte, jaké dobrodiní byste mi uchystala: on by vyňal mou duši z mého těla, poslal by ji za sebe do ráje, sám pak by vstoupil do mne a pokud by meškal s vámi, má duše by mohla dlít v ráji.“

Paní Husa nato odvětila: „To se mi líbí. […]“

Mnich Alberto nato řekl: „Nuže, zařiďte to tak, aby dnes v noci nalezl vrata vašeho domu otevřena, aby mohl vejít. […]“

Paní odvětila, že se tak stane. Mnich Alberto odešel, paní osaměla a začala se nadouvat tak, že jí košile nemohla dosáhnout ani na zadek.

Francesco Petrarca

Nemohla být ani stvořena z prvků pozemských...

Kde zlato vzal bůh lásky, z které žíly,
na ty dva copy kadeřavých vlasů?
Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů
ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily?

Odkud ty perly, z kterých letmo střílí
ta cudná slova tlumeného hlasu?
Odkud má tolik nebeského jasu
a božských krás pro mramor čela bílý?

Od kterých kůrů, z kterých kruhů ráje
ten zpěvný hlas, jenž trápí mě a tráví,
že snad mě stráví za nedlouhý čas?

Kterého slunce záře vrozena je
těm očím, v nichž můj bol i mír můj pravý
a z nichž mě žehnou plameny a mráz?

 

Balada závěrečná - Francois Villon

Chudák už dotrpěl Villon.

Jděte mu, lidi, na funus,

Až uslyšíte zvonit zvon.

Váš oděv nachový měj tón:

Lásky se mučedníkem stal,

Jak na své varle přisáh on,

Než se světem se rozžehnal.

 

Žil jako štvanec, byl to hnus,

Láska naň podnikala hon,

I musil se dát na poklus,

A odsud až po Rousillon

Křovisko není ani strom,

Kde by byl rukáv nenechal

A kazajku či pantalon,

Než se světem se rozžehnal.

 

Hadřiků zbyl mu sotva kus,

Když smrt si přicházela proň,

A zakusil i horších hrůz:

Byl zdrán jak od trní či spon

-věřte, já nejsem fanfarón-,

To osten lásky tak ho zdral,

I vydal ještě lásky ston,

Než se světem se rozžehnal.

A když už nadcházel mu skon,

Co myslíte, že udělal?

Máz burgundského vyzunk on,

Než se světem se rozžehnal.