Jaromír Kerray Matýšek Připadá mi, že v podstatě všichni učitelé, kteří mě učili, a kteří se snažili o nějakou formu 'výuky k občanství', v podstatě měli všichni nějaké problémy se systémem, s rodiči nebo dokonce i se studenty, kteří projevovali nelibost, když nestačilo se jen něco nabiflovat.

Jakmile totiž přišla řeč na témata, která jsou osobní, společenská, nutně i politická, začaly se odkrývat otázky deklarovaných hodnot a rozpory s uplatňováním těch hodnot v praxi, a to prakticky jistě dřiv nebo později narazí na nějaká nepříjemná tabu.

Jako mávnutím proutku může totiž být při výuce zpochybněno vše, co si myslíme. Spolu s učiteli zkoumáme, jak to ve světě skutečně je - ať už jde o společnost a její historii a uspořádání, struktury matematiky, bezobratlé - nebo třeba zavedené mocenské vztahy. To se ale až překvapivě silně nelíbí lidem s ideologickou agendou v některé z oblasti.

Z podobných důvodů se imo na základní škole vlastně nic systematicky neučí o tom hlavním nástroji, který má každý člověk k dispozici, o vlastní mysli, o strukturách, které tímto nástrojem udržujeme a tvoříme, a o způsobech, jak se o svou mysl starat.

Jsou učitelé, kteří dokážou předávat tyto lidsky důležité poznatky bez ohledu na předmět, a obrovské díky jim za jejich odvahu a trpělivost, ale panuje u nás až překvapivě malá ochota shodnout se vůbec i na nějakém neutrálním standardu ohledně hodnot, které chceme jako národ prakticky zastávat.

Proto je tak těžké učit ty důležité věci - mění žákům náhled na svět a mimo jiné zpochybňují nezaslouženou moc a bourají nepodložené názory. O to nikdo s nezaslouženou mocí a nepodloženými názory nestojí.

Respekt těm, kdo učit důležité věci umí, ví, proč to dělají, a i přes odpor v tom pokračují.