Dotazník rozloučení - odpovědi - MOC DĚKUJI!!! MÁM VÁS RÁDA, NECHCI ODEJÍT, ALE JSEM DONUCENA....Přeji vám hodně hodně štěstí a síly a svobody a těším se na setkání (třeba někdy). 

https://www.pedagogicke.info/2017/04/causa-ucitelky-romany-howe.html 

Za co lze na ZŠ Polesná dostat důtku za hrubé porušení pracovních povinností - za práci na žákovském časopise a parlamentu........a také za objednání tabletů na zkoušku :) super

PŘESNÝ POPIS STAVU ŠKOLSTVÍ, JAK HO VIDÍM JÁ A MNOHO ŽÁKŮ A ASI I DALŠÍ UČITELÉ: zde číst celý text

How public education cripples our kids, and why

I taught for thirty years in some of the worst schools in Manhattan, and in some of the best, and during that time I became an expert in boredom. Boredom was everywhere in my world, and if you asked the kids, as I often did, why they felt so bored, they always gave the same answers: They said the work was stupid, that it made no sense, that they already knew it. They said they wanted to be doing something real, not just sitting around. They said teachers didn't seem to know much about their subjects and clearly weren't interested in learning more. And the kids were right: their teachers were every bit as bored as they were.

Boredom is the common condition of schoolteachers, and anyone who has spent time in a teachers' lounge can vouch for the low energy, the whining, the dispirited attitudes, to be found there. When asked why they feel bored, the teachers tend to blame the kids, as you might expect. Who wouldn't get bored teaching students who are rude and interested only in grades? If even that. Of course, teachers are themselves products of the same twelve-year compulsory school programs that so thoroughly bore their students, and as school personnel they are trapped inside structures even more rigid than those imposed upon the children. Who, then, is to blame?

Otevřený dopis premiérovi ČR: Vážený pane premiére,

v posledních letech dochází v českém školství k většímu a většímu potlačování svobod dětí.

Já, jako voják, jsem přísahal bránit Českou republiku proti vnějšímu napadení, avšak jako občan a otec 4 dětí neumím bránit svobodu našich dětí jinak, než apelováním na vás,

abyste jmenoval do pozice ministra školství člověka, který bude ochraňovat to nejcennější, co v naší zemi máme a tím jsou naše děti.

Prosím Vás, nejmenujte ministrem školství pana Štecha, člověka, který prohlásil, na otázku, co když dítě nechce do školy, cituji:

“No ježišmarja, tak ho trošku seřvu. Dítě nemá co si říkat! Čtyřleté dítě si nemá co určovat a rozhodovat o tom, jestli někam bude takhle chodit nebo nebude.”

V době, kdy ústavní soud rozhoduje při rozvodech, že musí být brán zřetel na přání dětí, proč bychom měli na naše děti řvát?

Je opravdu řvaní na děti doporučený výchovný nástroj 3. tisíciletí?

S úctou

nrtm. Bc. Tomáš Roud

Modern public schooling closely resembles the mechanized system of an industrial factory setup. It’s not even remotely in line with the current gold standards of research into human learning and cognitive function.

Most systems of education treat the human mind as a commodity–to be controlled and molded. Predictable responses to common inputs are valued over thinking outside the box–but why?

Because our economy is built to thrive on the export of a steady stream of minds trained to placidly obey the advertising messages they’re served with.

Former New York Schoolteacher of the Year John Taylor Gatto famously said that modern schooling “doesn’t work, because its fundamental premises are mechanical, anti-human, and hostile to family life.”

So really, it’s not surprising that the average American is not particularly talented at thinking for oneself, or coming up with new and useful ideas. LINK HERE

Let’s suppose that tens of millions of kids tomorrow grow into a modern America in which employment will be part-time for many, and not well paid. That’s cause for resourceful thinking, where you say, “How can I improve this situation?”
Don’t you think kids have a right to know these things? To spend a respectable amount of their school time reflecting and researching and debating and coming up with personal answers that will help them in their lives? To leave them completely in the dark about this, until they are laid off and remain out of work for four years, such is the fate of many of our people. Why would you do this if you had any real concern for them? Truth is, the mass population in America is no longer relevant, except to man armies to suppress the rest of the world.

Kids, from first grade on, are set against one another. It’s no surprise, then, when they become adults after twelve years of back-biting, competing, being placed in class/status relationships to one another, that they can’t build a community. It’s no surprise at all.

Community isn’t built, intellectually, by saying, now wouldn’t it be a good idea if we all worked together? Kids have had twelve years of never working together. These are truths so fundamental it almost embarrasses me to say them, except for the fact that people have been trained not to think of these things. They strike the virgin ear as some radical statement.
What can you do for the entire society? I think the answer is nothing, except doing your best for the principles you believe in. Struggle, argue, and don’t expect any substantial change but what you can change for yourself, and your friends, and your neighbour. It’s not easy, it remains a struggle but it’s just so much more correct a way to live.
I mean you don’t live that other, selfish way. You say, “I prefer not to act these other ways.” And sometimes, you submit; because not submitting would exact a price way out of balance with what you would win from acting on principle. I think you develop the mind of a saboteur.

Quincy Russell "ze Summerhillu" mluví o Summerhillu :)

„Jedním z posledních útočišť, kde je v mezilidských vztazích použití moci uznáváno, jsou vztahy mezi rodiči a dětmi v rodině. Podobně odolávají změnám školy, kde ve vztazích mezi učiteli a žáky zůstávají autoritativní metody stále hlavním způsobem, jak učitele ovlivňují chování žáků.

(Thomas Gordon - Výchova bez poražených)SVOBODNÁ ŠKOLA PRAHA - názory dětí - video

I believe in a future where the value of your work is not determined by the size of your paycheck, but by the amount of happiness you spread and the amount of meaning you give. I believe in a future where the point of education is not to prepare you for another useless job, but for a life well lived. I believe in a future where “jobs are for robots and life is for people.”

interesting article HERE

8 životních dovedností, které se neučí ve škole, zdroj ZDE

Napsal Jan Kršňák

1. Ve škole se neučíme žít jako člověk. Neříkají nám tam, že život spočívá v učení. Aby škola vytvořila dojem, že má monopol na učení se, tvrdí, že jen ve škole probíhá vzdělávání a objevování, jak to na světě chodí. A nikde jinde. Nicméně celý život je nepřetržité poznávání a škola není přípravou na život, nýbrž životem samým. A život, to si přiznejme, je o nevědění, zkoušení nových možností a cest a o chybování. Děti tohle všechno přirozeně umí, protože člověk tohle všechno přirozeně ví. A tak se ve škole především učíme nebýt člověkem.

Škola je místem, kde se hlídají děti. Aby se jim nic nestalo, ale mělo by být hlídáno, aby se jim zde něco stalo, aby něco zažily. A mělo by být hlídáno, aby si tváří v tvář společnosti co nejdéle udržely svou radost z bytí dítětem, čerstvým člověkem. Taková je pravá zodpovědnost dospělých. Protože jsme si to popletli, i díky škole, a za zodpovědnost vydáváme strach, pochybnosti a úzkost. Jsme nejzmatenější dospělí v dějinách světa. Dokonce ani neznáme osm klíčových dovedností pro život. (Je jich přesně osm, neboť mám rád číslo 8.)

2. Neučíme se poznávat sebe sama. Vychází se z předpokladu, že dítě je nepopsaná tabule, kterou teprve autorita se svou křídou řádně popíše. Ale každý si v sobě nese svůj osud, svůj plán a svůj jedinečný úkol. Přijít na něj, objevit, o co jde a naučit se vše potřebné k jeho prožití, v tom spočívá lidský život. Říkám prožití a ne splnění, protože opravdové úkoly se někdy splnit nepodaří. Ve škole bychom se měli učit neplnit naše úkoly a mít z toho radost. Je třeba brát lidství vesele. Protože člověk není zcela poznatelný, ani když zemře. Hra na poznávání sebe sama nikdy nekončí, protože život ve vesmíru vždy plyne dál a co je živé, není ukončitelné, natož poznatelné a oznámkovatelné. Avšak je legitimní mít z toho radost.

Měly bychom se učit dýchat, dívat se do svého nitra, rozhodovat se podle svých nálad, číst a psát v emocích, počítat s vlastními nedostatky. Měly bychom se dovědět, že náš rodný jazyk, ten, co má rád sladké i kyselé, je velice blízce spřízněn s naším srdcem. Měli bychom se učit mluvit jako když šlehají plameny.

3. Neučíme se rozhlížet po krajině. Každý z nás je krajinou. Jedinečnou, divoce rostoucí krajinou, džunglí, savanou i pouští. Každý z nás je i kulturní krajinou, městem, polem i rybníkem postaveným ve středověku chytrými předky. Každý z nás je kosmickou stanicí obíhající po orbitě kolem Slunce. Ve škole nás neučí dívat se na východy a západy Slunce, neučí nás o svitu hvězd a neučí nás plavat v hlubinách vlastní duše.

Alespoň desetkrát do roka by se mělo jezdit na školu v přírodě. Škola by vlastně měla být taková turistická kancelář pro děti. Měl by existovat předmět o přecházení horizontů, o životě v lese, o sběru a pěstování jídla. O komunikaci s divokou zvěří. A měl by existovat další, v němž by se vysvětlovalo, že lidská duše je dostatečně rozlehlá, aby se do ní vešel les i s houbami, ptáky a srnami, co v něm žijí a dokonce i s horou, na jejímž úbočí se ten les rozkládá a dokonce i s mračny, které ten les zrovna zahalují do husté mlhy. Naše duše je les, ze kterého nelze těžit dříví.

4. Neučíme se vnímat. Učíme se myslet a plnit zadání. Učíme se mlčet, poslouchat a opisovat z tabule. Ale ve škole nám zamlčeli, že z našich dětských očí vychází světlo vnímání života. Svítí ven do slunečního světla i dovnitř do temnoty našich těl. Neučíme se cítit, co zrovna zažíváme, neučíme se dívat, naslouchat druhým, dotýkat se, ani hovořit. Jen tam, kde si jednotlivé bytosti navzájem otevřeně sdílejí své pocity a myšlenky, se odehrává život. Naše společnost je však společností smrti, a tak nechce, abychom si společně sdíleli své vjemy. A proto je zde škola, ta továrna na výrobu osamocených zombie, zodpovědných a dospělých občanů, klientů a zákazníků, těch, co mají zakázáno žít. Těch, co si myslí a navíc tomu i věří, že jim někdo, autorita, odborník, šéf nebo učitelka, musí povolit žít jejich život. Z očí jim nezáří žádné světlo. Škola je výrobní linka na vyhořelé lidi.

Měly bychom se učit vnímat krásu. A dobro a pospolitost a duše našich blízkých. Protože každá bytost je jedinečná a jiná než my. To je na životě právě zajímavé, jak se člověk potkává s tím, co je vůči němu samému jiné, cizí, jak se tím zaplétá a proplétá. Život je krásný a dobrý. Jako tabule, kterou smazala špinavá houba. Všechny ty profesorské nesmysly zmizely a tabule pomalu a šmouhatě schne. Ty šmouhy jsou krásné. A přestávka je taky krásná. A nejen kvůli jedné holce z vedlejší třídy.

5. Neučíme se hrát si s tělem. Chůze je padání těla dopředu. Jako batole jsme se postavili na vlastní a sami se naučili chodit. Nikdo nám to nemusel vysvětlovat. Nikdy nepřestáváme být batoletem. Lezeme životem a rozkoukáváme se kolem. Toužíme skákat a létat po bytě jako to dělají ti velcí kolem nás. Ale tíží nás vlastní tělo. A pleny, co jsme se s postupujícím životem, naučili uvazovat si sami.

Měly bychom se učit být lehcí. Hraví a odhodlaní překračovat pravidla jakékoli hry. Ve škole bychom se měli učit dělat chyby, protože skutečně živé tělo páchá přešlap za přešlapem. Škola je místo, kde se mohou dospělí učit od dětí lehkosti bytí, protože děti skvěle umí křičet, když se má být zticha, špinit, co má zůstat neposkvrněně bílé a rozbít, co mohlo ještě sloužit. Děti nemají rádi úkoly a život není plný povinností.

6. Neučíme se prožívat strach a jiné emoce dospělého věku. Neučíme se ztrácet v sobě sama, neučíme se propadat do beznaděje, neučíme se nezastavovat smích a propouštět stavidla vlastnímu hněvu. Neučíme se mluvit od plic a brnkat na struny svých vlastních nervů. Ve škole se učíme se bát, to jo, a podvádět a vyhýbat se a ještě se učíme hodně se bát. Dvakrát až třikrát týdně, vždycky po hlavní přestávce. Strach je kmenový předmět školního systému.

Měli bychom pochopit, že matematika je jen příběhem o smutném toužení rovnoběžek, že v gramatických chybách a syntaktických přešlapech se rodí nové formy živých jazyků, že pitvat bytosti znamená je nejdřív muset zabít, že naše krajiny se pod nánosem map dusí, že znalost zákoutí lidské duše je důležitější než schopnost vyšplhat nahoru ke stropu tělocvičny za pět sekund. Měli bychom uvidět, že vzhlížení k autoritám není člověku přirozené, že je potřeba se mu naučit.

7. Neučíme se milovat. Jsme duše, co miluje své tělo, svou mysl i jejich společný život. Jsme dítě, co má rádo svět a co miluje své rodiče tak neomylně, že dětská duše si bezpodmíněčně svou lásku udržuje i v případech, kdy rodiče své děti týrají. Někam dovnitř, do hlubin srdce dítěte, se během těch vpravdě nepříjemných situacích, ta láska, která pramení ze samotného zdroje všeho života, ukládá, aby ji později bylo možno opět žít. Ve škole se neučíme pečovat o lásku, co se může tak rychle ztratit v houštinách téhle planety.

Učitel by měl mít rád děti. A brát je na výlety. Říkat jim, že řeky také neznají svá jména, že ptáci zpívají o neviditelných stranách stromů a že každá z rostlin si vybrala jeden z lidských neduhů a učí se ho léčit. Život není dokonalý a bezchybný, měl by učitel láskyplně připomínat dětem a potom pokračovat příběhem o tom, že nejprve se děje láska a až teprve potom vzniká život. Láska nebe a země, moře a pláže nebo láska člověka a života.

8. Neučíme se souhlasit. Souhlasit se životem, se světem, do něhož jsme se narodili. Kvůli něčemu se to stalo. A každý umí prožít svůj život, jak jen on to umí. A každá umí prožít svůj život, jak jen ona to umí. Nejde o to, co jsme se všichni naučili, jde o to, co se ještě neučíme, co se učíme zrovna teď. Vesmír byl stvořen, aby byl poznán. Člověk je skvělá továrna na poznávání. K poznání není třeba vyvíjet žádné zvláštní úsilí, stačí souhlasit s vlastním životem. Vnímat, hrát si, milovat.

Naštěstí se z poznání nebude psát písemka. Není potřeba si to všechno ani zapamatovat. Život není škola, život je spíš domácí úkol, co se napíše sám. Úkol, co proletím pohledem, zběžně projdu, sotva na to mrknu a už to mám. Každý z nás je zavřený sešit i učitelka, co to po nás zkontroluje. Takže se ta kontrola a hodnocení dá vlastně vynechat. Tudíž to učení neberte příliš vážně a řekněte si třeba, že kdyby svět běžel po vašem, rádi byste rovnoběžkám dovolovali se setkávat. Klidně i pravidelně a zamotaně.

 Namaluj si zaplétající se rovnoběžky. Jen tak pro radost ze života. A pro lásku k němu.  

Co je základ utrpení mladého člověka:  Poučný rozhovor novináře se S. Štechem, náměstkem paní ministryně MŠMT 

Utrpení mladého člověka, například se nabízí příměr drezury divokých a nezkrotných zvířat pro účely jejich účinkování v manéži zvané, v přeneseném slova smyslu, systém. Zároveň musíme říci, že škola je skvělá a úžasná, protože děti se rády učí a učitele jejich práce baví a spatřují v ní hluboký smysl. Objevují se ale také názory, že škola je vlastně vězení pro děti, odkladiště, náhradní prostor pro nezletilé, kteří by jinak museli tvrdě pracovat a tak dále.
 VIDEO ZDE
Děti se něco mají naučit a pak formou různých zkoušek prokazují, že vykládanou látku pochopily, že si něco pamatují a podobně. Děti zkoušky a testy "milují" a nemohou se dočkat, až napíší například čtvrtletní test z fyziky nebo matematiky....
Známkování probíhá na prvním stupni dvojí formou - slovním hodnocením nebo klasickým známkováním od jedničky do pětky. Na druhém stupni je pouze známkování. Známkám se přikládá velká důležitost a prakticky se neřeší, jakým je dotyčné dítě člověkem. Neexistuje klasifikace na charakter, na osobní vlastnosti, na specifické dovednosti. Existuje pouze normativní výčet toho, co dítě musí podle systémových požadavků splnit a k tomu účelu existují různé hodnotící tabulky. Všechno je ve výsledku pěkně změřené a spočítané a dítě vytvarované do systémové podoby je dále expedované do dalších kol vzdělávacích procedur počínaje odbornými učilišti, středními školami s maturitou a školami vyššími, až těmi úplně nejvyššími.
Základní školy systémového typu mají alternativu v podobě takzvaného svobodného školství, respektive alternativních forem vzdělávání nezletilých dětí. Školy jsou většinou původem ze zahraničí - Montessori, Waldorfská - ta má i střední stupeň s maturitou. Dále existují alternativní školy Zdravé, Lesní, s Integrovanou tématickou výukou a podobně. Takových škol je proti školám systémovým velmi málo. Existuje dále možnost domácích škol, kde vzdělávací proces probíhá pod kontrolou rodičů. Je možnost vzdělávání i formou soukromých učitelů v naprosté intimitě, kde je dítě zcela separované od zbytku společnosti.
Jaké má být školství, co od něj očekáváme? Je podstatou vzdělávacího systému jen socializace, psychologická průprava a získávání schopností kritického a analytického myšlení? Jaký smysl má drezůrování paměti, schopnosti, jako například dedukce, intuice, ale i empatie, sebeprosazení a podobně? Mají děti poslouchat a podřizovat se od malička systému nebo si mají mít možnost samostatně určit, co, jak a proč chtějí dělat.
Do Debatního klubu na téma "Svobodné versus systémové školství" přijal pozvání Stanislav Štech, profesor psychologie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a novinář Jan Hloch, který se zabývá tématikou svobodného školství.

Manifest učení pro svobodu, pro budoucnost, možno podepsat  ZDE

1. „Budoucnost už je tady, ale není rozprostřena stejnoměrně“ (William Gibson v Gladstone, 1999). Oblast vzdělávání zaostává za většinou ostatních odvětví hlavně kvůli našemu zvyku ohlížet se do minulosti a nikoliv hledět vpřed do budoucnosti. Tak se například učíme dějiny literatury, ale nikoliv budoucnost psaní textů, nebo se učíme historicky důležité matematické koncepty, ale nevěnujeme se vytváření nové matematiky potřebné pro budoucnost. Navíc vše „revoluční“ už se ve vzdělávání po malých částech v různé míře a na různých místech odehrálo. Opravdové proměny nás i našich organizací ovšem dosáhneme teprve, až si dodáme odvahu učit se navzájem na základě zkušeností a až přijmeme riziko i zodpovědnost za zaměření naší praxe na budoucnost.

2. Škola generace 1.0 nemůže vyučovat děti generace 3.0. Potřebujeme redefinovat a vyjasnit, pro co a kvůli čemu vzděláváme, pročtak činíme a komu náš vzdělávací systém slouží. Většinové povinné vzdělávání je založené na zastaralém modelu 18. století, který byl určen k tomu, aby produkoval loajální a pracovité dělníky a úředníky. Toto však těžko může být konečným cílem a smyslem vzdělávání v postindustriální éře. Mnohem spíše potřebujeme podporovat studenty v tom, aby se z nich stali inovátoři, kteří jsou schopní využít vlastní představivost a kreativitu k posouvání společnosti kupředu. Současné výzvy nelze řešit starým způsobem myšlení. My všichni jsme spoluodpovědní za vytvoření takové budoucnosti, ze které budou mít užitek všichni lidé.

3. Děti jsou taky lidi. Všechny děti a studenty musíme respektovat jako lidské bytosti, které mají základní lidská práva a povinnosti. To znamená, že musí mít právo aktivně ovlivňovat záležitosti týkající se jejich vzdělávání včetně toho, jak je řízena jejich škola, jak a kde se učí, ale i všech ostatních oblastí každodenního života. Teprve toto je inkluze v pravém slova smyslu. Studentům všeho věku musí být dána svoboda následovat takové vzdělávací příležitosti, které jsou pro ně vhodné, přičemž však toto jejich rozhodnutí nesmí narušit svobodu ostatních učinit totéž (převzato z EUDEC – European Democratic Education Community, 2005).

4. Radost z toho, že se „sami rozhodnete skočit z útesu“, je zkušenost, kterou nemůžete nikdy získat, když vás pokaždé někdo postrčí. Jinými slovy, hierarchické uspořádání vztahu učitel-žák není efektivním způsobem učení, protože ničí zvídavost a omezuje vnitřní motivaci. Potřebujeme, aby byl tento vztah vyrovnanější a abychom si osvojili různé modely vzdělávání, včetně vrstevnického učení, a umožnili tak studentům zažít tyto modely v praxi. Vyučující musí vytvořit takové prostředí, ve kterém si studenti mohou sami určit, zda a kdy „skočit z útesu.“ Chybovat je přirozenou součástí učení se, kde můžeme vše zkoušet znovu a znovu. Ve vzdělávání oproštěném od hierarchie je úlohou učitele pomoci studentům promyšleně a zodpovědně se rozhodovat. Chyby nejsou problém, problém je, když je dítě vnímá jako selhání.

5. Nepřikládejme význam tomu, co měříme, ale měřme to, čeho si ceníme. V naší posedlosti testováním jsme jaksi dovolili OECD, aby se prostřednictvím projektu PISA stala „světovým ministerstvem školství“. Světem se tak šíří kult měření a testování ve vzdělávání. Na národní úrovni a ve vzájemných vztazích mezi státy to vypadá, jako bychom všichni soutěžili o nejhezčí dítě jedné nudné rodiny. A co je ještě horší, z našich škol vycházejí politici a lídři, kteří netuší, jak data z testů interpretovat. Ty nejlepší inovace jsou často zadušeny v momentě, kdy se začneme obávat výsledků testování. Potřebujeme skončit s povinným testováním a reinvestovat tyto prostředky do vzdělávacích iniciativ, které vytvoří autentické hodnoty a příležitosti pro rozvoj.

6. Jestliže „technologie“ je odpovědí, jak zněla otázka? Zdá se, že jsme posedlí novými technologiemi, přičemž jen velmi málo rozumíme tomu, na co vlastně technologie jsou a jak mohou ovlivnit to, jak se děti učí. Technologie jsou skvělé pro to, co chceme dělat lépe, ovšem využívání technologií jenom ke stejným, starým a zažitým postupům ve třídě je promarněná příležitost. Černé tabule byly nahrazeny bílými a interaktivními. Knihy byly nahrazeny tablety a iPady. Je to stejné, jako kdybychom postavili jadernou elektrárnu proto, aby poháněla koňský povoz. Nic se zatím nezměnilo a my stále investujeme velké prostředky do těchto nástrojů a marníme šanci využít jejich potenciálu k proměně toho, co a jak se učíme a vyučujeme. Školy se zaměřují na hardware a software a opakují staré postupy s novými nástroji místo toho, aby je smysluplně využívaly pro rozvoj myšlení studentů.

7. Digitální dovednosti jsou neviditelné a technologie ve škole by měly být také takové. S označením neviditelné učení uznáváme skutečnost, že většina učení probíhá „neviditelně“ prostřednictvím neformálních, běžných, ba i náhodných zážitků spíše než skrze formální instrukce (Cobo & Moravec, 2011). Rovněž tím bereme v potaz dopad technologického pokroku, který vytváří vhodný prostor pro takové učení. Ovšem stejně jako proces učení samotný, tak i využívání technologií by mělo být neviditelné a plynulé. Je-li výzvou pro naše školy a vlády připravovat studenty, kteří vynikají kreativitou a inovativním přístupem, a nikoliv bezmyšlenkovitým memorováním a odříkáváním starých idejí, pak i každé využívání nových technologií ve vzdělávání musí směřovat k podpoře kreativity a inovativního přístupu. Školy by neměly používat počítače k „práci“ s předpřipravenými parametry a předem předepsanými výsledky. Naopak, počítače by měly sloužit k vytváření výstupů a získávání vzdělávacích výsledků, které sahají za hranici představivosti samotného kurikula. Místo důrazu na technologie, který zakrývá proces učení, učiňme z technologií neviditelnou součást prostředí, které umožní studentům objevovat jejich vlastní cesty ke vzdělávání.

8. Poznání nelze řídit. Mluvíme-li o poznání a inovacích, často zaměňujeme a pleteme tyto pojmy s údaji a informacemi. Příliš často se pošetile domníváme, že předáváme dětem vzdělání, když je pouze zkoušíme z toho, zda umí zopakovat informace. Abychom si to ujasnili: údaje jsou různé roztříštěné kousky a dílky, které různým kombinováním spojujeme do informace. Poznání pak znamená, že tyto informace uchopíme a dáme jim na svojí osobní rovině smysl. A inovujeme tehdy, pokud jednáme na základě toho, co už víme, abychom dali věcem nový význam. Porozumění těmto rozdílům nám odhaluje jeden z největších problémů, před kterým stojí výuka i samotní představitelé škol. Sice můžeme být dobří ve třídění a organizaci informací, ovšem poznání, které se odehrává v hlavách žáků, třídit ani organizovat prostě nelze, aniž bychom poznání degradovali zpět na informace.

9. „Síť je učení“ (Siemens, 2007). Formující se pedagogika tohoto století není pečlivě naplánovaná, ale průběžně se vytváří. Naše pohyby po síti jsou naší cestou k učení a s tím, jak tato síť roste, se rozvíjí i naše učení. V konektivistickém přístupu k učení spojujeme naše individuální poznání a vytváříme nové porozumění. Sdílíme své zkušenosti a vytváříme tak nové (společenské) poznání. Musíme se zaměřit na schopnost každého jednotlivce orientovat se v této síti a samostatně vytvářet vlastní spojení a objevovat, jak jeho jedinečné poznání a talent může přispět k řešení nových problémů.

10. Budoucnost patří nerdům, podivínům (geeks), tvůrcům, snílkům a knowmádům (know+nomad). Ne každý z nás se stane nebo by se měl stát podnikatelem, avšak ti, kteří nerozvíjejí svou podnikavost, zůstanou velmi znevýhodněni. Náš vzdělávací systém by se měl zaměřit na formování enterprenerdů (podnikavých nerdů) – jednotlivců, jejichž specializované znalosti budou ovlivňovány jejich schopností snít, tvořit, zkoumat, učit se a prosazovat podnikatelské, kulturní a společenské iniciativy, brát na sebe riziko a užívat si samotného procesu stejně jako jeho výsledků, a to beze strachu z případných neúspěchů a chyb, které jsou součástí této cesty.

11. Porušujte pravidla, ale nejdříve si ujasněte proč. Naše školské systémy jsou založeny na kultuře poslušnosti, konformitě a pocitu uspokojení a z něj pramenící strnulosti. Kreativita studentů, zaměstnanců i našich institucí je systematicky potlačována. Je snazší, když nám někdo říká, co si máme myslet, než když máme myslet sami za sebe. Tyto neduhy lze nejlépe vyléčit naprosto otevřeným kladením otázek a budováním metakognitivního povědomí o tom, co vyváříme a čeho tím chceme dosáhnout. Teprve poté si můžeme dovolit oprávněně porušovat pravidla systému a vystoupit ze statu quo a teprve poté budeme mít skutečný potenciál pro změnu, která bude mít reálný dopad.

12. Musíme a můžeme vybudovat na našich školách a v našich komunitách kulturu důvěry. Náš vzdělávací systém bude čelit výše popsaným výzvám tak dlouho, dokud zůstane založen na strachu, úzkosti a nedůvěře. V projektu Minnevate! (MASA, 2014) výzkumníci zjistili, že pokud lidé, kteří vzdělávají, mají změnit vzdělávání, potřebují do tohoto procesu zapojit další motivované skupiny a zároveň v těchto komunitách aktivně vystupovat. To vyžaduje nový způsob jednání zaměřený na důvěru, kdy studenti, školy, vlády, firmy, rodiče i komunity vstupují do spolupracujících iniciativ, a společně vytvářejí novou budoucnost vzdělávání.

Podle někoho vyžaduje realizace těchto principů revoluci. Podle jiných pozitivní budoucnost vzdělávání potřebuje masivní inovace. My jsme přesvědčeni, že je potřeba obojího, či, jak říká Ronald van den Hoff (2013): „to, co opravdu potřebujeme, je inovuce!“ (s. 236). A přesně toto je naším ušlechtilým cílem. Naplňovat inovuci nejen našimi myšlenkami, ale i praktickým uplatněním toho, co jsme se naučili díky úsilí každého z nás i díky společnému úsilí, i díky tomu, co jsme se naučili globálně.

Free vs Compulsory Education: A great book HERE

Since each person is a unique individual, it is clear that the best type of formal instruction is that type which is suited to his own particular individuality. Each child has different intelligence, aptitudes, and interests. Therefore, the best choice of pace, timing, variety, and manner, and of the courses of instruction will differ widely from one child to another. One child is best suited, in interests and ability, for an intensive course in arithmetic three times a week, followed six months later by a similar course in reading; another may require a brief period of several courses; a third may need a lengthy period of instruction in reading, etc. Given the formal, systematic courses of instruction, there is an infinite variety of pace and combination which may be most suitable for each particular child.

It is obvious, therefore, that the best type of instruction is individual instruction. A course where one teacher instructs one pupil is clearly by far the best type of course. It is only under such conditions that human potentialities can develop to their greatest degree. It is clear that the formal school, characterized by classes in which one teacher instructs many children, is an immensely inferior system. Since each child differs from the other in interest and ability, and the teacher can only teach one thing at a time, it is evident that every school class must cast all the instruction into one uniform mold. Regardless how the teacher instructs, at what pace, timing, or variety, he is doing violence to each and every one of the children. Any schooling involves misfitting each child into a Procrustean bed of unsuitable uniformity.

• The Elves and Fairies Woodland Nursery in Dorset teaches children about nature 

• Nursery teachers allow children to roll around in mud and cut with a huge saw  

• The children had unusually high levels of confidence and independence odkaz ZDE

•  

Zodpovednosti ani odvahe sa deti nenaučia z učebníc. Škola nie je vojenský marš, potrebuje slobodu, nie bulimické učenie, kde žiak do seba najprv natlačí vedomosti a potom sa ich rýchlo zbaví, hovorí MARGRET RASFELD, zakladateľka a dlhoročná riaditeľka jednej z najúspešnejších inovatívnych škôl v Nemecku. Deti by v škole nemali stratiť nadšenie a chuť učiť sa. Rady objavujú svet a škola by v nich rozhodne nemala udusiť zvedavosť, čo sa, žiaľ, stáva. Dôležité je tiež naučiť ich, ako môžu získať informácie a ako rozlíšia pravdivé od lživých. Ako si majú vyhľadávať len tie, ktoré skutočne potrebujú, pretože dnes sa množstvo ľahko dostupných informacií. 

Celý článek ZDE

Rozhovor s Karlem Minaříkem : docela rozumný ředitel a jeho škola: Učme raději děti, jak s informací zacházet, nikoliv jen memorovat data. Místo suchých dat o Španělsku hovořme o býčích zápasech, o španělském jídle, jazyce, o národních tancích, o fotbalových klubech v Barceloně a Madridu. Pak bude dítě motivované tu zemi víc poznat a naučí se o ní něco samo.

Souhlasíte tedy, že spoustu věcí se děti učí zbytečně?
Vzdělání se dětem předkládá jen jako servis informací. „Tady máš předkrm, polívku a hlavní chod“. A dítě neví co s tím, když je toho už hodně, je přesycené a logicky některé informace vypustí. Nejvíc si pamatují to, na co přišly děti samy. To věděl už Komenský.

autorem níže uvedených slov je Peter Gray, skvělý americký psycholog, jehož syn si vyžádal svobodnou školu, vychodil ji a stal se z něj spokojený i úspěšný člověk :) peace

DESET OMYLŮ ŠKOLSTVÍ, více ZDE: Nevěřím, že se děti jen chtějí naučit spoustu faktů. Za vším hledají logiku a souvislosti. Pospojované souvislosti pak dokážou v úplně jiném kontextu a v úplně jiném čase znovu vytáhnout a správně použít. Zkusím negativní příklad: stalo se vám, že vaše dítě vytáhlo nadávku zcela nečekaně ve správné situaci? Asi víte, o čem mluvím…

Děti potřebují vědět, proč jsou věci tak, jak jsou. Přesto se naše školy soustředí jen na poskytování faktů bez jakékoliv argumentace či širších souvislostí. Čest výjimkám! (Děkujeme, že potvrzujete pravidlo.)

Místo toho, abychom učili děti kriticky myslet, zpochybňovat tupě akceptovaná fakta a klást správné otázky, dáváme jim jen normalizované odpovědi. Bojíme se dát dětem možnost zjišťovat věci vlastním způsobem? Bojíme se, že zjistí, že nemáme pravdu?

Z nějakého záhadného důvodu věříme, že život je spousta povinností a na zábavu máme vyhrazených pár hodin denně, pokud vůbec.

6. Instinktivní hru a nezastavitelnou touhu zkoumat u dětí potlačujeme.

Hravé poznávání a zkoumání svého okolí školy úplně potlačují. Přitom právě hrou se děti naučí nejvíc. Nevěříte? Hra není zbytečnost, za niž ji považujeme. Hra je metoda, kterou příroda nutí děti učit se. Mají to v instinktech a nedokážeme je v tom ani zastavit. Hrou se děti naučí všechno.

Škola ovšem v dětech hravost vědomě potlačuje. Hrou se přitom naučíme mnohem víc než nucením a testováním. To, co se naučíme hrou, si navíc budeme déle pamatovat, půjdeme více do hloubky a hlavně nás to bude bavit. Někomu toto očividně vadí. Jinak si neumím vysvětlit, proč máme od šesti let prakticky zakázáno hrát si. U dospělých je hra dokonce považována za trapnou.

"Zlé deti' krikom, behaním, bitkou a nadávaním zdravo reagujú na agresiu dospelých. Dieťa žije vo farebnom ŽIVOM pestrom svete a my ho každé ráno pošleme do sterilnej budovy s čiernobielymi učebnými osnovami a s nátlakovými učebnými a morálnymi postupmi, kde z neho robíme malého dospelého.  Toto je skutočná hlúpa agresia. A deti sa zdravo bránia. Bojujú za zachovanie svojho emočného zdravia.

Ako vznikajú dobré a zlé deti?

Keď deťom vstúpi do života škola s učiteľmi, najprv sa pozrú na svojho rodiča, čo on na to. A rodič môže súhlasiť, alebo nesúhlasiť. Udelí mandát učiteľovi v škole, alebo ho neudelí. Mandát rodiča je tichý nevyslovený súhlas s učiteľom, so školou a s tým čo sa v škole pri formálnej výuke deje. Alebo nesúhlas. Sú dokonca takí rodičia, ktorí dajú svojim deťom tichý nevyslovený súhlas k rebélii v škole. A deti sa v škole správajú presne podľa toho, aký vnútorný mandát dostanú od svojho rodiča. Dobré deti škola baví a fascinuje.  Zlé deti sa snažia nejako prežiť, alebo sa bavia rebéliou. Pre mňa je pozoruhodné, čo sa deje s vnútornou silou detí. Vidno to podľa toho, kto bývajú detskí lídri, šedé eminencie - to sú mienkotvorné deti v triede. Spravidla to bývajú grázli. Dobré deti svoju silu stratili. Síce ich škola baví, ale nechajú sa ňou pomlieť. Zlé deti svoju vnútornú silu často majú. To je fakt. Ukazuje nám to, že rodičia zlých detí povyšujú zachovanie vnútornej sily dieťaťa nad školské výsledky. To je dobre. Čo s tým môže urobiť učiteľ? Pri rozhovore s rodičom túto tému otvoriť. Ale pozor na poučovanie a na vyhrážanie. Jablká nepadajú ďaleko od stromov, takže rodičia "zlých" detí sú spravidla pre učiteľa "zlí" rodičia - fyzika nepustí - aj keď sa tvária ako baránkovia. Často sami nevedia, ako to v sebe majú."Zlí" rodičia potrebujú zažiť ešte viac prijatia, ako ich "zlé" deti. Ináč učiteľ skončil. Ak učiteľ bojuje proti detskému lídrovi triedy, vždy prehrá. Dobré školy sa zlým deťom bránia fašistickými prijímačkami, takže prijmú len dobré deti, čím vzniká dojem určitej intelektuálnej i morálnej elity. A dobrí rodičia sú z takýchto škôl unesení. A to je smola pre deti, pre učiteľov i pre rodičov v takých školách. Ale najmä pre demokraciu v štáte.

Ja mám zlé deti rád. Väčšinou sú to veľmi cenné deti, ktorých potenciál školský systém neumožňuje učiteľom objaviť. Ak sa v školstve niečo mení, tak je to najmä vďaka zlým deťom a ich zlým rodičom. Vyvíjajú taký tlak na učiteľov, že aj učitelia sa stávajú zlými a začínajú mať potrebu meniť seba a školy.  Tento zdravý proces dnes môžu ohroziť len psychiku utlmujúce  lieky. Rodičia nedajte sa. Držím palce zlým deťom, zlým rodičom, zlým učiteľom, zlým riaditeľom škôl a zlým školám. Ja mám totiž demokraciu rád!

ONDŘEJ KANIA O ŠKOLSTVÍ: Soukromé školy jsou reakcí na zastaralost českého školství.

V posledních pár letech vzniklo obrovské množství soukromých základních škol. Proč? Protože dnešní generace rodičů, kteří mají děti ve věku základní školy jasně vidí, že současný český vzdělávací systém je zastaralý a vůbec se nestačí adaptovat na změny, které přináší svět 21. století.

Odpovědí na neschopnost systému je tak iniciativa soukromých skupin, často nespokojených rodičů či učitelů, kteří zakládají soukromé školy na zelené louce, často v dosti improvizovaných podmínkách, ale za to s velkým nadšením a moderními metodami práce se studenty a učiteli. Což je to, co rodiče zajímá nejvíce a jsou tak ochotni odpustit nové škole to, že nemá žádnou historii a malé, často neupravené prostory a ještě k tomu jsou ochotni platit, často velice vysoké školné.

Pokud se tedy něco ve státním školství nezmění, tak to bude znamenat jednu jedinou věc. Děti z bohatých rodin budou navštěvovat soukromé, progresivní školy, které budou mít čím dál častěji zahraniční vzdělávací programy a na státních školách budou zůstávat děti, které nejsou o nic méně nadané, často právě naopak, ale protože nemají peníze, tak jim nebude zbývat nic jiného, než zůstat na té škole, která učí zastaralým způsobem a je ovlivněna centralizovanými zásahy (standardizované přijímačky, státní maturity, apod.). Nůžky se tedy rozevírají a pokud se rychle něco nezmění, tak bude brzy pozdě.

Z diskuse na SvobodaUčení.cz: Martin Löw: Náš svět s dětmi prostě nepočítá. V podstatě k nim přistupuje přesně tak, jak o nich píšete - jako k hloupých stvořeních, kterým je třeba říkat, co mají dělat. Což je tragický omyl. A v žádném případě neni argumentem pro další represi vůči dětem. To, jakou cestou se člověk v dospělosti vydá, vždy zavisi na něm a vzorcích z rodiny - sociálně patologické jevy povinná školní docházka nejen že neodstraní, ale dokonce prohloubí.Tím, že v dětech, které "nezapadají", vybuduje odpor vůči společnosti a systému, který je soudí a "napravuje". Na příklady si ze školy vzpomene asi každý.

Prostě tak, že opustíme mýtus, že dítě je méněcenné, hloupé, nekompetentní. To je vše. Samozřejmě více respektu k dětem v rámci plánování a stavby sídel by taky neuškodilo - města vznikala v době, kdy se chodilo pěšky max pár koňskych povozu. Dnes jsou všudypřítomná auta, elektrické rozvody v životu nebezpečných parametrech etc... Prostě při plánování se absolutně nebere ohled na děti. Je zdánlivě jednodušší nechat na rodičích jejich ochranu. Jenže to zdánlivé zjednodušení dělá rodičům ze života peklo - každý, kdo chodí s malými dětmi po ulici ví...
Rozhodně neprosazuji domácí vzdělávání (ani ho neodsuzuji). Ale škola by neměla být místem, kde si každý musi odsedět 9 let natvrdo a stát se cvičenou opicí. Mělo by to být otevřené místo dobrovolného setkávání dětí a lidí, kteří jim mají co nabídnout. Ideálně lidi z praxe. Třeba formou přednášek a seminářů, laboratorních cvičení. Cílem by mělo být inspirovat a zodpovědět dotazy, nasměrovat, kde hledat další zdroje. Ne tlačit dětem do hlavy zaprášené bichle, měřit, nakolik úspěšně a vyvozovat z toho zavery o kvalite vzdelavani.

Chtěla bych na Konferenci počítač ve škole ZDE - proč nemohu, proč se tyto konference pořádají v průběhu školního roku, kdy učitel musí učit??? Proč to stojí tolik peněz a já si to sama platit nemohu? Proč se více nepodporuje vzdělání a aktivita učitelů směrem k využívání nových technologií????

přednáška Martinus Karthus Urza o školství v Paralelní Polis s hostem Anna Třešňáková

Školství je hlavní nástroj upevňování moci státu. Silové složky ji vykonávají, školy vytvářejí. Přímá indoktrinace není jediný způsob. Poslušnost vnucené autority (učitele) ničí ducha. Dobrovolně přijatá autorita je v pořádku. Již od dětského věku je nám vštěpována konformita.

Rozvíjíme samostatnost, kritické myšlení, … ? Činíme tak pouze deklarativně. Celé školství je nastaveno pro potřeby armády. Dnešní model vznikl v Prusku s cílem tvořit vojáky. Je to jako jít hledat ticho na Woodstock. Změny parametrů jsou jako lepší vycpávky do uší. 

Zajímavá škola - Monte Jihlava....

Naše základní škola je netradiční základkou, rozdělenou do věkově smíšených tříd. Děti se u nás učí dle svého individuálního tempa tak, aby každé mohlo zažívat úspěch. Místo učebnic využíváme Montessori pomůcky, projekty, prezentace a pobyty mimo budovu. Naše škola se snaží vytvářet podnětné prostředí, které umožňuje dětem rozvíjet jejich samostatnost.
Fungujeme nyní třetím rokem a máme v MŠ a ZŠ dohromady přes 100 dětí nejen z Jihlavy, ale z celého kraje Vysočina.

Zajímavý článek ze Slovenska

Základnou školou sme prešli všetci. Je pravdepodobné, že nás to nejak poznačilo – ale keďže poznačení sme všetci, ťažšie rozoznať následky. Jednoducho sme normálni. Povinné trávenie nášho detského a mladého veku v školskej lavici sa pre nás stalo normálnym.

Je toho veľa, čo by sa dalo škole vytknúť. Možno je škola vlastne nutným zlom, bez ktorého by sme sa nezaobišli. Neboli by sme vzdelaní, úspešní, nemali by sme budúcnosť. Škole teda vďačíme za to, akí sme. Spochybniac školu, ako by sme spochybnili samých seba. To nie je príjemné. Možno preto je taká malá vôľa školstvo ozdraviť.

Aké účinky na teba škola vlastne mala?

1. Vycvičili ťa podriadiť sa „nutnému“ zlu? celý text ZDE

Zakázané vzdělání - dokument

Škola demokracie ??? - skvělý dokument o škole a jejích nadějích a zklamáních, z roku 1997 - zlepšila se od té doby škola?

Soutěživost je škodlivá a školní známky neúčinné, říká norský pedagog

REAKCE NA ČLÁNEK V RESPEKTU O SITUACI VE ŠKOLE 

Dobrý den, paní kolegyně,

Vážená paní Howe,

11/11/2016: Jak na Slovensku přemýšlí a připravují reformu: Bratislava 7. novembra (TABLET.TV) –Ministerstvo školstva zverejnilo v októbri Návrh cieľov Národného programu rozvoja výchovy a vzdelávania, aby sa k pripravovanej školskej reforme mohla ešte v procese jeho tvorby vyjadriť odborná verejnosť.

Podobných pokusov však bolo v minulosti niekoľko. Príčinou toho, že sa nakoniec žiadna z reforiem nezrealizovala v plánovanej podobe, boli časté personálne zmeny na ministerstve školstva a finančné krytia, povedal v rozhovore pre TABLET.TV Vladimír Burjan, jeden z autorov návrhu cieľov Národného programu rozvoja výchovy a vzdelávania - Učiace sa Slovensko.

Podľa jeho slov sa pri tvorbe aktuálnych cieľov poučili z minulosti a snažili sa zhotoviť materiál, ktorý by mohol získať podporu naprieč politickým spektrom. „Je dôležité, aby sa tá línia, ktorú ideme vytýčiť, pozdávala nielen tým, ktorí teraz vládnu, ale aj tým, ktorí budú vládnuť o dva roky, o tri, o šesť, o osem a to môžu a nemusia byť tí istí,“ dodal V. Burjan.

Pozrite si reláciu ŠKOLSTVO Tu a teraz s moderátorom Jurajom Šimkom.

CELÝ ROZHOVOR ZDE

1/10/2016: Není lepší se osvobodit? Ani nejlepší učebna se nevyrovná svobodnému učení:

Klasické školy nerespektují základní biologické předpoklady dětí pro učení. Je v nich hodně strachu a málo smyslu. Co je smysluplné, je u každého dítěte individuální. Je to podmíněno věkem, intelektem, individuálními dispozicemi i nadáním. Pokud má dítě dělat něco, v čem nevidí smysl, musí se stát ten nesmyslný podnět nějakým způsobem ohrožující, aby se jím zabývat muselo. Pak se jím ale zabývá jen proto, aby se vyhnulo ohrožení, nikoli kvůli porozumění. Škola tento mechanizmus bohatě využívá.

Dost velkým průšvihem je jednotný systém výuky tradiční školy. Všechny děti musí vstřebávat stejné učivo, stejným způsobem a stejným tempem. To řadu z nich vyřazuje z úspěchu. Každé dítě je jiné. Je nám jasné, že každé dítě potřebuje k nasycení jiné množství jídla. Je nám jasné, že každé potřebuje jinou velikost bot. Přesto stejnost školy stále většině lidí nevadí. Dokonce to, že škola chce po každém dítěti bez rozdílu totéž, navozuje jakýsi pocit správnosti a spravedlnosti. Když škola porušuje základní podmínky prokvalitnía efektivní učení, nezbývá jí než používat donucovací prostředky, tedy vnější motivaci ve formě trestů a odměn, aby vůbec něco naučila.

Jestliže si dítě navykne dělat to, co po něm chtějí ostatní, pak v sobě ani neobjeví svoji jedinečnost, své talenty. Děti si tak zvykají na mocenské vztahy. Většina z nich se s nimi ztotožní. Budou je považovat za správný model vztahů mezi lidmi. Řeknou si: „Ano, je to v pořádku, že já poslouchám, není na tom nic špatného.“ Menší část dětí, silnější osobnosti, si řeknou: „Žádné poslouchání. Já budu ten šéf a mě budou poslouchat.“ Zatouží po moci. Není pak divu, že ve školách bují šikana. Tradiční škola vychovává nesvobodné lidi.

Zdroj:https://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-janou-novackovou-dgx-/domaci.aspx?c=A151114_145417_domaci_zt

Celý text ZDE

4/09/2016: Dostala jsem přidělenou učebnu! Jsem nadšená! Budeme pracovat ve skupinách, zpracovávat úlohy v různých úrovních. Doufám, že časem pořídíme i tablety nebo počítače. Fingers crossed!

JAK TO VLASTNĚ JE? CHTĚJÍ SE DĚTI UČIT, ČI NECHTĚJÍ? :) 

Samy děti kladou otázku, proč chodí do školy, jaký to má vlastně smysl, obzvláště když škola neuspokojuje jejich zvídavost. A to nastává bohužel velmi často, ač se dospělí tváří, že je vše v pořádku. Tradiční úkol školy spočívá přeci v tom, že učitelé předávají žákům předepsané vědomosti, o kterých není radno diskutovat. Jenže děti velmi dobře vnímají, že zrovna ony „vědomosti“, které se stávají předmětem zkoušení, jim mnohdy nezaručují posun v poznání a pochopení světa, neboť se jedná o extrakty akademicky pojatých teorií bez potřebného kontextu. Asi není třeba uvádět příklady, stačí nahlédnout do školních sešitů. Děti většinou nakonec chybějící smysluplnost způsobu vzdělávání přijmou za nutný fakt, jen některé, mezi nimiž asi převažují romské, ještě zdravě dávají svou nespokojenost najevo. ZDE je celý text.

VELMI ZAJÍMAVÝ TEXT, čtěte ZDE

PROČ OPRAVOVAT SYSTÉM, KTERÝ BYL STVOŘEN K TOMU, ABY ZNIČIL SAMOSTATNÉ MYŠLENÍ?

Chci, abyste zvážili strašidelnou možnost, že na školství vynakládáme příliš mnoho peněz, nikoli příliš málo. Chci, abyste zvážili možnost, že zaměstnáváme příliš mnoho lidí zasahujících do vývoje dětí. Všechny tyto peníze a všichni tito lidé, které po celou dobu bereme dětem z jejich domovů, rodin, obcí a osobního objevování stojí v cestě skutečnému vzdělávání. Vím, že to vypadá radikálně. Jistě, v moderní, technicky vyspělé společnosti je přece důležitá délka školní docházky a objem peněz do ní investovaných. A přece jsem minulý rok v St. Louis slyšel viceprezidenta IBM říci publiku shromážděnému za účelem přehodnocení certifikace učitelů, že podle jeho názoru se tato země stala počítačově gramotnou díky sebevzdělávání, nikoli díky školám.

Přeji všem co nejpříjemnější průběh školního roku, hodně dobrých kamarádů a přemýšlivých, citlivých učitelů. Ráda se dozvím, jak se vám všem daří. Ať se vám daří udržet si zdravý rozum a chuť do objevování svého i okolního světa! Držím palce!

2/9/2016: Poprvé do školy: co potřebuji, abych se cítila ve škole dobře:

• štěstí

• bezpečí

• rozvoj pozitivního vztahu k sobě samému

• podporu dobrých vztahů všech dětí ve třídě se zahrnutím rodičů

• ocenění dovedností, které každé dítě má a díky ocenění je motivováno se rozvíjet

Česká škola utlačuje dětské mozky, tvrdí neurolog

V pondělí 2. září usednou tisíce školáků opět do lavic, většina z nich se těší na kamarády, ale méně už na učení, které je čeká. Aby ne. Ze zdravotního hlediska jsou pro děti mnohem zdravější prázdniny než biflování ve škole, které vytváří jen negativní postoje. Alespoň to tvrdí náš přední neurolog MUDr. Martin Jan Stránský, který usiluje o změnu v přístupu k učení a výchově jako takové.

Celý text ZDE

25/08/2016: Liberec vypracoval plán, jak zlepšit kvalitu škol - SUPER, KÉŽ I U NÁS MYSLÍ ALESPOŃ TAK, JAKO V LIBERCI!!!

PLÁN postihujE celkem 8 základních oblastí: komunikace a image školy, strategie rozvoje školy, prostupnost vzdělávací soustavy a trhu práce, jazykové vzdělávání, přírodovědné a technické vzdělávání, žákovská participace, stravování a zdravý životní styl a primární prevence rizikových jevů. „Chceme tak po školách například zavedení skutečně oboustranné komunikace s veřejností, zlepšování svého vnějšího obrazu, sledování pokroku žáků v anglickém jazyce prostřednictvím pravidelného testování, zavedení žákovských parlamentů či nějaké jejich obdoby, ale třeba i důsledný monitoring rizikových jevů a práci s podpůrnými opatřeními. Jde skutečně o postupné střednědobé plnění, na němž se budou školy podílet společně s městem i dalšími aktéry vzdělávání, jako jsou rodiče, žáci, školské rady i další subjekty,“ uvedl náměstek primátora pro školství Ivan Langr. 

CELÝ TEXT ZDE

25/08/2016: V naší republice se mrhá talentem a potenciálem toho nejcennějšího co máme – našich dětí.

Český školský systém má za cíl jednu jedinou věc, všechny děti nějakým způsobem dostat do škatulek, které ministerstvo školství vymyslelo pravděpodobně před 30-40 lety a to za každou cenu. Je více než žádoucí, aby z každé třídy vycházelo ideálně třicet naprostých kopií, vytvarovaných podle tabulek. Neexistuje žádná možnost individuálního rozvoje či nedej bože přístupu.

Celý text ZDE

24/08/2016: V "normálních" zemích neexistuje zákonná povinnost chodit do školy, video o Sudbury Schools a jiných alternativách v angličtině ZDE - velmi velmi zajímavé!!! od autora písně Don´t stay in school! :)

23/08/2016: Důvody, proč naše školství vychovává poddajné a nekreativní, neproduktivní  lidi: celý článek ZDE

Nevieme žiakom odpovedať na otázku PREČO?

Niektorí „pedagógovia“ si neuvedomujú, že už pred nimi nesedí vystrašené stádo, ktoré umlčia tým, že tresnú palicou po stole a súdruh riaditeľ si zavolá do školy ich rodičov a bude to hanba na celú dedinu.

Žiaci sa zaujímajú o to, PREČO sa to musia učiť, načo im to v živote bude (aleluja!!!) a pokiaľ im učiteľ neukážete prečo, odpíšu ho na plnej čiare. Pochopiteľne, je jednoduchšie niekoho označiť za lajdáka, než by sme si mali priznať, že ho nevieme namotivovať…

Ale aby som sa zastala učiteľov, jedným dychom musím dodať, že v našich školách sa stále musí učiť hŕba nezmyslov a učitelia nemajú silu ovplyvniť to. Preto na otázku PREČO? nevedia často odpovedať ani oni sami…

22/08/2016: Jiří Orten: U tebe teplo je. Krásně zhudebněná báseň ZDE

22/08/2016: John Holt, úžasný učitel, citát ZDE

22/08/2016: největší zločin na psychickém vývoji dětí: strach ze selhání, článek v angličtině ZDE

22/08/2016: Proč (ne)jsou ploštice důležitější než čtenářská gramotnost aneb co by se mělo na základní škole učit: celý text ZDE

22/08/2016: Finská inspirace: zrušit předměty: Jedinou konstantou dnešního světa je změna. Tím nejlepším, co můžeme pro své děti udělat, je to, že je na neustálou změnu připravíme. Celý text ZDE

• Ve Finsku si to uvědomili a od letoška ruší na gymnáziích předměty a zavádějí tematické vyučování.
•  

22/08/2016: Rozhovor o tom, že když milujete učení, nemůžete učit ve škole. Přeji krásný den! ZDE

22/08/2016: Ve škole se nudím a známky neřeším, říká nejaktivnější středoškolák: do školy docházel často jen na zkoušky. „Na můj vkus se tam probírá málo učiva za dlouhou dobu, a tak jsem se tam často nudil,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz.ZDE

13/08/2016: Dobrá rapperka: Potmě: Nepřizpůsobiví a další songy ZDE

Všichni o nich mluví, všichni o nich všechno vědí. A nejvíc ti, kteří nevědí vůbec nic.Prý máme problém ale ten není v nás vy jste náš problém a my zas váš 

prý mám problém / ten není ve mně vy jste můj problém tak poslouchejte 
problém je, že už vám nevěřím není to pravda co dnes vítězí 
je to lež a jenom ta je ryzí se vší tou televizí plnou krizí, plnou slibů, vizí a pandemií 
co chytnou jenom ti, kteří ji vidí 
problém je že jsme pořád lidi ne čísla vaší statistiky/nejsme hodnoty pro vaše tabulky 
problém je že věřit nechceme/ že naše hodnota se rovná spotřebě 
spravedlnost ta zarytě mlčí / skrze kamerovej systém jí vydloubnuli oči 
svět je vytočenej a přece se točí / a přece se točí 
málo nám stačí / málo stačí k zlosti / nechceme se srovnat s nerovností 
kde jsme dneska my budou zítra další s námi 
propadáme se do hluboký jámy 
propadáme se na dno pyramidy / prý už nejsme lidi / prý už nejsme lidi 
jsme sociálně vyloučení / nepřizpůsobiví 
odmítli jsme hrát podle jejich pravidel / odmítli jsme poslušně čekat na příděl/ 
odmítli jsme se slušně chovat /kupovat/platit/vlastnit /produkovat 
chtějí nás učit lásce k vlasti / skrze tuhle vládu / chtějí nás učit lásce ke státu a kapitálu 
vždyť byla revoluce a teď jsme svobodný /všechno můžem zvládnout/všechno můžeme mít 
na všechno dneska máme školy/problém je, že do nich nechceme chodit 
učit se poslouchat / přizpůsobit / papouškovat cizí názory 
nikdy je nepochopit 
problém je, že my jsme vaše krize / jsou nás milióny nejde nás donekonečna přehlížet nebo nechat zmizet 
nikdo vám nevěří a tak přicházíme si vzít zpátky nejen to co smíme 
ne to co zaplatíme / co vy nám dáte / je nám jedno co vy děláte / co vyděláte 
zoufalá doba si žádá zoufalé činy/ krademe/ bereme/ bez pocitu viny 

málo nám stačí / málo stačí k zlosti / nechceme se srovnat s nerovností 
kde jsme dneska my budou zítra další s námi 
propadáme se do hluboký jámy 
propadáme se na dno pyramidy / prý už nejsme lidi / prý už nejsme lidi 
jsme sociálně vyloučení / nepřizpůsobiví 
jak se můžeš divit jak se můžete divit/že nejdeme daleko pro slova/že chceme násilí/ že chceme bojovat/ že nám nestačí poklidně demonstrovat 
vždyť se nám smějí se z oken/ ti co nesnášíme/ přitom my snášíme tuny jejich hoven/ směje se vládnoucí nesmrtelná elita/ chce zamítat/ snižovat/ trestat/ zatýkat 
problém je, že to my jsme jejich soudce a my jsme kat/ to my jsme kat 
problém je, že budem bojkotovat/okupovat/vzdorovat/stávkovat 
problém je, že už se nebojíme zpátky vzít to co nám vzali 
problém je že jsme teď a tady 
teď a tady 
připravený 

připravený 
na všechno 

Fenomenálnost Kryla? V jedné jediné písni vystihl celý polistopadový vývoj již v roce 1993 - celý článek ZDE

10/08/2016: 

Hiroshima – A Criminal Enterprise From Which Nothing Has Been Learned

1/08/2016: 

Ani známky ani rozvrh: Jak berlínská škola postavila zásady pedagogiky na hlavu

 celý článek ZDE

Ve 21. století je úkolem vzdělávání vytvářet silné osobnosti. Podle Rasfeldové je naprostým nesmyslem, aby studenti museli pětačtyřicet minut poslouchat kantora a pak byli ještě trestáni za to, že se jakžtakž snaží naplnit jeho požadavky. „Nic je nemotivuje víc, než když se rozhodnou studovat to, co chtějí sami,“ říká ředitelka. V její škole si studenti mají sami vymyslet, jak předvedou, že se té které dovednosti opravdu naučili. Oberländer, který nebyl nikdy z domu déle než tři týdny, si prý během svého trekkování Cornwallem osvojil angličtinu lépe než za sedm let studia ve škole. 

30/07/2016: Inteligence není vrozená - když se mozek potýká s různými problémy, rostou v něm nové neurony a tvoří se nová spojení: Výzkum o inteligenici aneb jak nejednat s dětmi – síla a úskalí chválení dětí - zajímavý článek ZDE

Když rodiče chválí inteligenci svých dětí, věří, že tím tento nedostatek sebedůvěry pomáhají řešit. Podle výsledků dotazníku Columbia University si 85 % rodičů v USA myslí, že je důležité dětem říkat, že jsou chytré. V oblasti New Yorku to podle mých (přiznávám, že nevědeckých) průzkumů dělá spíš 100 %. Dělají to všichni a pořád, prostě ze zvyku. Neustálá chvála má dětem pomáhat, aby se nepodceňovaly a naplno uplatňovaly své nadání.

Avšak stále více výzkumných prací, mimo jiné nová studie z Newyorské sítě veřejných škol, důrazně naznačují, že tomu je právě naopak. Když dítě budeme označovat jako “inteligentní” nejen, že jej to neochrání před špatnými výsledky – bude to jejich příčinou.

30/7/2016: Projekt EXTRA TŘÍDA: „Naučili jsme se, že co si budeme přát, nemusíme zahazovat, i když se to třeba někomu nelíbí. A můžeme to zkoušet znovu u někoho jiného,“ říká jedna z účastnic projektu Extra třída v Dolním Žandově, kde deváťáci připravili pro obec malý filmový festival. Celý text ZDE

Na otázku „Co jste se naučili?“ odpovídali žáci následovně: spolupracovat (25 procent), komunikovat (10 %), IT dovednosti (9 %), organizovat (8 %), prezentovat před veřejností (7,5 %), finanční gramotnost (3,4 %).

Zkušenosti do budoucna 

„Naučila jsem se, jak spolupracovat se spolužáky,“ potvrdila jedna žákyně hlavní přínos. „Museli jsme se umět domluvit na důležitých věcech, které náš projekt později nějakým způsobem ovlivnily."

Dodala, že jí tento projekt dal spoustu zkušeností, které může do budoucna potřebovat.

„Komunikovat s lidmi ve velkých firmách po internetu. Stát si za svým názorem, mluvit před třídou. Už z toho nemám takový́ strach," uvedl jiný žák.

Objevil se i tento názor: „Nejradši si dělám vše sám, protože pouze tehdy to budu mít podle mých představ, ale tento projekt mi ukázal, že i ve spolupráci s někým se něco může podařit. Užil jsem si to, troufám si říci, že to i naši třídu sblížilo. Je to užitečná věc do života."

Zodpovědně pomáhat 

Žáci se rovněž naučili vnímat okolní svět, nebrat si tolik špatné názory ostatních a cenit si těch dobrých, stejně tak více pomáhat a naučit se zodpovědnosti. Alespoň dle svých slov. Budoucnost ukáže, jak obstojí.

30/07/2016: Absolvent humanitní školy, který je vybaven schopností abstraktně myslet a věci pojmenovávat, má v tomto dynamickém světě, ve kterém dnes žijeme, mnohdy větší šanci dál růst než absolvent nějaké technické univerzity, který má sice perfektní znalost nějakého počítačového jazyka, ale neodnáší si elementární návyky dál se vzdělávat a číst. - Výborný článek o vzdělanosti ZDE

30/07/2016: Sport, svou samou podstatou, je fašistický: Olympijské hry v televizi - zajímavý článek ZDE

25/07/2017: Proč je škola povinná a jak to škodí dětem? Zajímavý článek ZDE

22/07/2017: Domácí vzdělávání je v Česku stále populárnější. Moderní formu výuky už zkusilo přes 8000 dětí! Proč asi, proč???? Čtěte ZDE

22/07/2016: I malý princ George chodí do Montessori školky! Super!!! článek v angličtině ZDE

22/07/2016: Rowan Atkinson (Mr Bean:)) obhajuje svobodu slova........."Svoboda neurážet není vůbec žádnou svobodou!!! Právo, které by zajišťovalo, že nikdo se nesmí cítit uražen tím, co někdo jiný napíše ČI ŘEKNE, NEEXISTUJE!!!!"FREEDOM TO BE INOFFENSIVE IS NO FREEDOM AT ALL!!!!

Jeho proslov k reformě a odvolání zákona číslo 5 ZDE v angličtině ale s celkem slušným přepisem (titulky) Tato reforma byla v Anglii díky petici roku 2014 provedena a paragraf o trestnosti urážky byl z britského zákoníku vyškrtnut.

22/07/2016: Školský ombudsman píše: 

Vážená paní kolegyně,

 děkuji za nové informace (pokud se tedy v této souvislosti dá děkovat!). Zatím nemám výstupy ani od jedné inspekce, takže nevím, k čemu dospěly. Každopádně se držte toho ČMOSu, ten se určitě ještě bude hodit.

 Váš boj velmi obdivuji, ale musím Vám připomenout osud toho pána, co měl před pár dny státní svátek. Obávám se, že s tím nastolováním demokracie na Vaší škole jste na tom obdobně, jako on na koncilu. Už jsem Vám psal, že se s tou školou rozcházíte o dobré století. Některé útoky paní ředitelky se snad podaří zablokovat, ale celkově… - to by musela být odvolána. No, naděje prý umírá poslední… hmmm.

 Tak Vám alespoň přeji (pro tuto chvíli) hezké léto.

 S pozdravem

 Mgr. Eduard Zeman

školský ombudsman

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

22/07/2016: Víte, kterých 9 základních dovedností by se měly naučit děti ve škole? Hádejte.....Text v češtině ZDE, v angličtině ZDE

22/07/2016: Asi mám v rodném listu chybu v datu narození, podle popisu patřím do generace Y (millennials :)): Text článku ZDE

Udělování titulů by nemělo být záměrem vzdělání, škola by pro studenty měla být spíš cestou nežli pouhým cílem. Ve finále také vyvstává otázka, o kolik se zvýší na pracovním trhu hodnota člověka ač s vysokoškolským titulem, ale naprostým nezájmem o daný obor a problematiku.

Příslušníci generace Y ale obecně dávají spíše přednost povoláním, která je vnitřně naplňují, případně jsou prospěšná pro společnost. Raději chtějí společnosti přispívat duševními než materiálními hodnotami a jsou tomu ochotni obětovat i část své potenciální mzdy. S tím přímo souvisí také větší poptávka po klouzavé pracovní době, případně přímo po práci z domova. Ačkoliv se může zdát, že se dnešním mladým nechce brzy vstávat do zaměstnání a pracovat v danou dobu, mladá generace chce jednoduše o čase, během kterého bude pracovat, rozhodovat sama. Benefity z toho může mít také zaměstnavatel jednoduše proto, že výkon práce je efektivnější.Více na: https://student.e15.cz/agora/je-generace-y-zhouba-nebo-spasa-1283800#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink

20/07/2016: Jiří Zíka, šéf CERMATU zodpovědný za státní maturity, musí podstoupit výběrové řízení. Také úspěch - ministryně Valachová vyjádřila s jeho prací nespokojenost.... celý článek ZDE

20/07/2016: Budeme ochotni hájit, co předchozí generace vybojovala? ..... Zaprvé – historie se neustále opakuje. Zadruhé – člověk se z ní není schopen poučit. Školský systém v tomto naprosto selhal. Každý možná ví, kdo to byl Hitler a že tu kdysi byli u moci komunisté, ale jak bránit demokratické hodnoty nebo nesednout na lep každému druhému populistovi? To ne. Že to nespadá do rámcového vzdělávacího systému? To vím moc dobře. Stejně tak dobře, jako že 70 % toho, co jsem se ve škole naučila, bych za tyto informace bez váhání vyměnila. celý článek ZDE

Více na: https://student.e15.cz/agora/komentar-budeme-ochotni-hajit-co-predchozi-generace-vybojovala-1309281#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink

18/07/2016: POZVÁNKA na 6. září: Skautský institutut: Poznejte výuku moderních dějin bez moralizování a s využitím filmu. 17-19 hodin na Staroměstkém náměstí. Info ZDE

14/07/2016:  Školský ombudsman Eduard Zeman píše: Vážená paní kolegyně, potvrzuji, že jsem obdržel všechny tři Vaše e-maily - a současně se omlouvám, že odpovídám souhrnně na všechny najednou. 1) Musím říci, že jsem doposud nečetl takové absurdní zdůvodnění udělení napomenutí za hrubé porušení pracovních povinností (a návazného snížení osobního hodnocení). Kdyby v datu bylo o jednu jedničku méně, mohl by to být zdařilý apríl. Jádrem obvinění je to, že nedosahujete patřičných výsledků v očekávaných výstupech (dle ŠVP). To je ale v rozporu s hlavičkou, která mluví o něčem jiném - o porušení pracovních povinností (dokonce o hrubém !). Paní ředitelka si zde poněkud plete pojmy.  

2) Ano, mohla by Vám snížit osobní hodnocení za špatné výsledky, ale použít jako důkaz školní časopis je přinejmenším cimrmanovské (kdyby to nebylo k pláči, byla by to ukázka humoru vysoké úrovně). 

3) Dobrá, ty zmiňované "hrubky" tam asi zůstat neměly, ale převážná část námitek působí velmi křečovitě. Zcela opomíjí to, že se nejedná o školní slohovou práci. Je až příliš zjevné, že "kdo chce psa bít, hůl si najde". Očividně popouzí obsah časopisu - slohová úroveň je zástupná. 

4) Perličkou na dně je ovšem "zápis ze schůzky členů redakce časopisu s vedením školy..." (a zejména to, že několik vysokoškolsky vzdělaných osob dobrovolně podepsalo, že opravdu řekly...!). Vedle toho působí stará slavná filmová komedie "Škola základ života" jako idylický obrázek velmi moderních pedagogických přístupů. Ostatní vady v postupu paní ředitelky celkem dostatečně shrnuje vyjádření ČMOS PŠ. Tento spor byste  měla vyhrát. Ale asi víte, jak dopadají "bílé vrány"... V českém školství to nebudete rozhodně mít lehké (a na téhle konkrétní škole jste vůbec neměla být - s tou se rozcházíte tak nějak o století). 

Dejte vědět, jak se věci vyvíjejí.

 S pozdravem

 Mgr. Eduard Zeman

 školský ombudsman

 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
 Karmelitská 8
118 12 Praha 1
 tel.: +420 234 812 211
 mobil: +420 778 527 377
 e-mail: ombudsman@msmt.cz
 www.msmt.cz

14/07/2016: Třicet podpisů, celá třída...

Komunistická předposranost v nás, aneb jak flusající xenofobní anonymové, odvolali dětem jejich oblíbeného učitele.
Stát si neváží svých učitelů, jinak by z nich nemohl za posledních 26 let udělat nejméně placenou vysokoškolskou pozici. A ta potom generuje takový malý připosranečky, jako ředitelka školy, která dětem jejich top pedagoga v podstatě ze školy vytěsnila. Pro jistotu, aby byl klid na práci, že...Aneb pedagogy, které mají děti rády, ale nesnáší je slušnoanonymové v ČR nechceme.
Je to taková chůze po morálních schodech. Směrem dolů.
A dole čeká Polsko, Maďarsko, Srbsko a úplně tam dole čeká ten, který kdysi říkal, když opouštěl Milovice- ''My se vrátíme''. Ještě tu nejsou fyzicky, ale jejich odér už tu začíná zapáchat a nosíme ho na svých šatech my sami
https://plzen.idnes.cz/ucitel-gymnazium-a…/plzen-zpravy.aspx…

14/07/2016: Zajímavý text o školství na Britských listech.cz, celý text ZDE. 

Vyžadují učitelé po žácích znalost jednotlivých poznatků, nebo komplexních témat zasazených do širšího kontextu? 

Nebývá školní hodina pojatá spíše jako soutěž pro jednotlivce, než jako prostředí, v němž probíhá společné sdílení a kooperace? 

A nejsou náhodou známky pouhou odměnou, postavenou na vnější motivaci a nápadně s podobající bodům, které soutěžící dostávají za správně zodpovězené otázky?

 Nestává se z učební látky někdy obskurní záležitost bazírující na velké míře detailnosti, ale přehlížející celek?

13/07/2016: Co se skutečně učíme či nenaučíme ve škole? Je to důležité a jaké to má důsledky pro náš život? Rozhovor s Martinem Veselovským ZDE: Jak tedy bojovat proti těmto nepravdám a lžím?

Moje dvě dcery chodí do třetí a šesté třídy. O tom, jak pracovat s fakty a nacházet informace na internetu, jim neřekl nikdo ani slovo. Starší dceři bude třináct let a neví ze školy o rozlišování pravdivých a nepravdivých informací téměř nic. Na jednu stranu je to také úkol rodičů, což je v pořádku, ale mám pocit, že by se ve škole mohlo klidně škrtnout pár předmětů a několik měsíců věnovat pouze tomu, aby děti dokázaly na internetu rozpoznat, co je lež, kdo se je snaží tím či jiným způsobem ,,očůrat“ a tak dále.Více na: https://student.e15.cz/q-a/martin-veselovsky-lide-si-musi-uvedomovat-ci-hru-v-danou-chvili-media-hraji-1307456#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink

Moje dvě dcery chodí do třetí a šesté třídy. O tom, jak pracovat s fakty a nacházet informace na internetu, jim neřekl nikdo ani slovo. Starší dceři bude třináct let a neví ze školy o rozlišování pravdivých a nepravdivých informací téměř nic. Na jednu stranu je to také úkol rodičů, což je v pořádku, ale mám pocit, že by se ve škole mohlo klidně škrtnout pár předmětů a několik měsíců věnovat pouze tomu, aby děti dokázaly na internetu rozpoznat, co je lež, kdo se je snaží tím či jiným způsobem ,,očůrat“ a tak dále.Více na: https://student.e15.cz/q-a/martin-veselovsky-lide-si-musi-uvedomovat-ci-hru-v-danou-chvili-media-hraji-1307456#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink

11/07/2016: Myslíte si, že má literatura v našem životě právoplatné a nenahraditelné místo?

Samozřejmě. Záleží však, s jakou definicí literatury budeme pracovat. Je to podobné jako s uměním obecně. Pokud za umění vezmeme pár desítek olejomaleb a mramorů stvořených několika mrtvými bílými muži, vystavovaných v honosných budovách v několika bohatých městech, pak z něj uděláme velmi exkluzivní skanzen. Pokud se umění budeme klanět a vyprávět si jen neurčité bajky o tom, jak jsou některá díla krásná a „stále aktuální“ a biflovat se ve škole tato vyjádření společně se zařazením jako realismus nebo abstrakce, pak skončíme jen se zaprášenými muzejními exponáty. Je trochu paradoxní, jak často se toto s uměním a literaturou děje, když ta díla sama bojují proti zařazení či jakékoli jistotě. Ptáte se zajímavě, zda literatura místo má, ne zda jej má mít. Pokud by měla takové místo, jaké jsem právě popisoval, tak mě rychle přestane zajímat. Její místo by však mělo být právoplatné, protože je nenahraditelné.

V čem podle vás spočívá tato nenahraditelnost?

Svět se, zdá se, stále nenabažil objektivity. Věříme vědě, medicíně, nezaujatému zkoumání, technologickému pokroku – to je všechno v pořádku a přineslo to spoustu dobrého. Ale nemůže to nic změnit na tom, že každý člověk prožívá svět jen a pouze zevnitř své vlastní hlavy. A tam jsou věci velmi neobjektivní. O svých životech přemýšlíme často jako o příbězích, stejně tak o politice nebo směřování světa. Vše je lomené naší vlastní zkušeností a perspektivou. Literatura se z velké části snaží toto prožívání nějak zprostředkovat. Může to být nesnesitelně pomalé jako s Proustem nebo je to hříšná hra zrcadel jako v Shakespearovi, ale literatura a její mediální potomci jsou podle mě vyjádřením nějaké potřeby autorů toto komunikovat a potřeby čtenářů a diváků to prožívat. Můžeme se takto vystavit vztahům a situacím ne teoreticky, ale přímo, jako bychom v nich právě byli, a cvičit si naše emoční reakce na ně. Nechci však příliš zjednodušovat. Jistě není přímá pravda, že literatura nás činí lepšími. Možná bych nakonec vaši otázku obrátil – čím to vůbec je, že se ještě pořád o nějaké literatuře bavíme?

- Úžasný rozhovor s absolventem Oxfordu, Kryštofem Vosátkou, ZDE

Více na: https://student.e15.cz/q-a/absolvent-oxfordu-profesor-nema-monopol-na-vedeni-vzdelani-je-teren-ktery-musi-clovek-prozkoumat-a-zmapovat-sam-1275400#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink

10/07/2016: Těším se, že budu mít kmenovou učebnu anglického jazyka, kde budu moci učit podle vlastní koncepce: komunikativní a individuální přístup. Snad se dočkám :), když už třídnictví a výuku českého jazyka se mi nepodařilo získat....

Zápis z jednání školské rady ze dne 9/5/2016: "informovala paní ředitelka, že v rámci finančních možností školy dojde po konzultacích s vyučujícími k posouzení možnosti rozšířit soubor pomůcek a následné realizaci. Nicméně, samotné používání pomůcek je odvislé od výukové koncepce jednotlivých učitelů."

Těším se, že budu také pozvaná na konzultaci k posouzení možnosti rozšířit soubor pomůcek a následné realizaci. Ale stále nevím, proč jsem nebyla pozvaná na jednání školské rady ohledně školního časopisu - já jsem za něj byla zodpovědná....nebo ne?

Paní učitelka Jančová seznámila přítomné se skutečností, že v souvislosti s přípravou a vydáváním školního časopisu se šíří nepodložené zprávy naznačující existenci jakési cenzury, či dokonce hrozícího postihu pro autory jednotlivých příspěvků a spoluautory tohoto časopisu. Vzhledem k tomu, že paní učitelka Jančová se částečně podílela na vydání předchozích čísel tohoto časopisu, jednoznačně takovéto nepodložené zprávy považuje za nepravdivé. (???)

(Opravdu? -  to je ale odvážné tvrzení! :)) Toto potvrzuje i paní ředitelka. Žákům není bráněno v presentování jejich příspěvků a za toto nejsou žádným způsobem postihováni. Současně je však konstatováno, že vydávání školního časopisu je nutno podřídit základním pravidlům a školnímu řádu. Samotné příspěvky a články by měly vykazovat určitý standard objektivnosti a slušnosti projevu, a to s přihlédnutím k věku přispívajících. Ostatně školní časopis je vydáván v rámci výuky českého jazyka a odpovědní učitelé by tak měli dodržovat i nároky plynoucí z přímé vyučovací a výchovné činnosti. Jako nežádoucí se jeví příspěvková anonymita. Nežádoucí je rovněž tak vydávání příspěvků, které zcela evidentně nejsou výtvorem jejich presentovaného autora a jejichž vydávání by mohlo narušit klima školy. Toto musí redakce časopisu respektovat. Žádný z žáků nemůže být nucen k vytváření příspěvků a žádnému z nich na druhou stranu takováto možnost nemůže být upřena. Je nepřijatelné, aby byl školní časopis, ať již svojí pouhou existencí, či svým obsahem zneužíván k jakýmkoli formám nátlaku či prosazování jednostranných zájmů a cílů. Školní časopis by naopak měl napomáhat rozvoji osobnosti autorů příspěvků a kultivovanosti jejich projevu. Současně by měl napomáhat ke zlepšení klimatu školy. 

6/7/2016: Připomínám si svobodnou školu Lva Nikolajeviče Tolstého v Jasné Poljaně a její zásady z roku 1849!

Vyučování v Jasnopoljanské škole se řídilo potřebami žáků. Rozvrhy se málokdy dodržovaly a aktuálně se upravovaly. Odpoledne měly být například probrány čtyři předměty. Ale když jeden z nich žáky zaujal, probíral se déle. Škola se vyvíjela svobodně za přispění jak žáků, tak i učitelů. A vědomosti si žák získával pouze tehdy, pokud o ně měl zájem. Žák měl právo do školy nechodit a také se zde žáci nezkoušeli. Po vyložení probírané látky dostávali pouze otázky, na které spontánně odpovídali jeden přes druhého, učitel nezkoušel. Někdy se také žáci shlukovali do skupinek, ve kterých diskutovali a navzájem se opravovali. Tímto způsobem ve studentech probouzel soutěživost a chuť k otevřenému vyjádření. Z hlediska zkoušek vycházel Tolstoj z vlastních zkušeností. Dospěl k tomu, že zkoušky nutí žáka učit se danou látku nazpaměť, což se mu zdálo nesmyslné a bezvýsledné. Vypozoroval, že i ti, co látku snadno pochopili, těžce nacházejí slova, kterými by své znalosti vyjádřili a trpí trémou, jsou-li vyvoláni. A proto pro něj zkoušky nebyly dobrým kriteriem pro měření vědomostí a následnému ohodnocování. Ani Tolstého zkušenost s tresty nebyla dobrá....

6/7/2016: Pan učitel Antonín Kolář dává výpověď! To mi něco připomíná! Jo jo, hlavně dodržovat zákazy a zákony vedení školy, demokracie a svoboda slova, to je jen pustá teorie! :) Pan učitel Antonín Kolář ve sporu s vedením své školy, Masarykovým gymnáziem v Plzni:

V jednom z dopisů jsem se snažil vedení Masarykova gymnázia konfrontovat s Masarykovými ideály, reakce byla velmi zvláštní. Něco ve stylu "vy se tady oháníte pane kolego nějakou demokracií, ale demokracie spočívá především v dodržování zákonů a nařízení vedení školy". S dodržováním zákonů jistě ano, ale nařízení vedení školy není zákon a to je myslím třeba rozlišovat.

celý rozhovor ZDE, videoukázka výuky pana učitele zde: PRVNÍ ŠKOLNÍ DEN

KRÁSNÉ PRÁZDNINY VŠEM, KRÁSNÉ LÉTO!

krásné krédo, krásný rozhovor: ZDE

Julianna McCarthy: Škola funguje nejlépe, když si učitel může sednout, založit ruce a nedělat nic. A děti se učí samy.

Žáci by měli mít právo rozhodovat, o čem se ve školách učí - Rozhovor se zástupci České středoškolské unie ZDE

29/6/2016: Za to, že jsem se snažila sebe i školu seznámit s iPady, dostala jsem od paní ředitelky další napomenutí - asi čas začít být realistou......

Hodnocení přínosu AP

Ministryně školství rok ve funkci: hodnocení (z diskusí na www.ceskaskola.cz): Nejhorším počinem Valachové jsou centralizované přijímačky a povinná státní matika. Dobeš a Chládek byli aspoň viditelně hloupí, Valachová pod rouškou kompetentní neutrality zvládla dílo strůjců nové maturity dotáhnout téměř dokonce. Zbývá už jen prosadit kamery u ústních částí. Následně zavést centralizované neanonymní ověření IQ/výsledků vzdělávání v pátých třídách s následným automatickým rozřazením do víceletých gymnázií. Velký bráška se probudil a otevírá čivy hošani.

Demokracie, svoboda? Jen iluze!

Následující text je věnován nedožitým devadesátinám jedné z nejvýznamnějších českých myslitelských postav druhé poloviny 20. století -

Karlu Kosíkovi (26. 6. 1926 - 21. 2. 2003), celý text ZDE

V devadesátých letech se Kosísituace vyřazení a izolace opakovala. V době, kdy se země stala svobodnou, Karel Kosík nepodlehl všeobecné euforii líbivých frází, nových konkrétních opatření, dál šel svou cestou, dál vedl osamělý boj s majiteli univerzitních razítek, s jejich obavaai, aby jako Sokrates nekazil mládež, dál bojoval s redaktory, kteří se vychloubali, že mu zatli tipec. Jeden z nich, člověk literárně velice vzdělaný, mu odmítl otisknout esej o smíchu, v níž bystrozrace zahlédl rezidua marxistických názorů. Mnozí náhl prozřevší novináři , náhle se kající za svou minulost, vnímali Kosíka jako člověka, který nepřekonal marxistickou nákazu, a zdá se, že takto ho ideologové, vydávající se za filozofy, vnímají i dnes. V době, kdy konečně vypadl z ústavy paragraf o vedoucí úloze komunistické strany, kdy se společnost zvoněním klíčů radovala ze svobody slova, shromažďování, voleb, kdy se začaly velkolepě napravovat křivdy bez ohledu na to, zda se nekypří půda pro křivdy nové, lidé kritického myšlení se opět stávali nepohodlnými rušiteli celonárodní euforie. Karel Kosík byl mezi prvními, kterým rozhodčí nahoře udělili červenou kartu. Jakou novou variaci vyčlenění a trestu si vymysleli noví strážci pravdy, držitelé razítek a sejfů, osvětluje dopis Karla Kosíka rektoru Karlovy univerzity.

Praha, 25. července 1992
Rektor Univerzity Karlovy
Prof. Dr. Radim Palouš, DrSc.

Vážený pane rektore,

rád bych Vás seznámil s jedním příběhem těchto dnů, na němž se potvrzuje, že dějiny se opakují nejen jako komedie, ale také jako trapná a ubohá fraška. Jak je Vám známo, byl jsem v roce 1970 odstraněn z University Karlovy, a Váš tehdejší předchůdce zdůvodňoval mé vyloučení tvrzením, že „kazím mládež" / odsoudil jsem okupaci Československa a nebyl jsem ochoten se kát /, a nemohu proto zastávat odpovědné místo vysokoškolského učitele. O několik roků později byl odstraněn z Filosofické fakulty UK také Jan Patočka. Proti němu použilo vedení jiných metod, vyloučilo jej z fakulty administrativním způsobem – poslalo nuceně do důchodu. Dnes, píše se rok 1992, používá vedení Filosofické fakulty UK proti mně stejných metod, které minulý režim již vyzkoušel na Janu Patočkovi: nutí mně k odchodu do důchodu a svůj postup zdůvodňuje slovy „fakulta nemá peníze".
Pokud je uvedená argumentace míněna doslovně, měla by být veřejnost o tomto alarmujícím stavu informována. Ale takové zdůvodnění může také znamenat, že je třeba s finančními prostředky hospodařit a že se při jejich rozdělování musí rozlišovat: pro někoho jsou, pro jiné nejsou. Finanční prostředky nejsou pro profesora Milana Machovce, profesora Ladislava Hejdánka a profesora Karla Kosíka, tedy pro lidi, kteří byli v minulých dvaceti letech persekvováni, ale také, což je daleko významnější, nikdy nemlčeli a po celou dobu hlasitě protestovali proti zlovůli a bezpráví.
Roku 1975 ...........jsem několikrát písemně protestoval proti prohlídce a konfiskaci rukopisu , bezvýsledně ovšem, a proto jsem napsal otevřený dopis J.-P. Sartrovi o pronásledování a umlčování kultury v Československu. J.-P. Sartre na mé volání o pomoc odpověděl a oba texty uveřejnil dne 29. června pařížský Le Monde. Desítky intelektuálů a slavných osobností v západní Evropě pozvedly svůj hlas na obranu české kultury a inteligence. 

Dnes se ptám, co řekne Jürgen Habermas, Nicholas Lobkowicz, abych jmenoval pouze dva z dlouhé řady přátel, kteří při nás věrně stáli v tehdejší nouzi, že roku 1992 jsou znovu vylučováni z Karlovy university Milan Machovec a Karel Kosík, tentokrát způsobem administrativně byrokratickým, a režimem, který se hlásí k západní demokracii? Stačily krátké dva roky, a kam se poděla všechna ujišťování vedoucích činitelů university, že návrat kdysi vyloučených a pronásledovaných znamená odbornou a morální posilu vysokého školství? Všechny tehdejší oslavné fanfáry se rozplynuly a zbývá pouze holá realita nové diskriminace. Za německé okupace mě gestapo věznilo v koncentračním táboře, za sovětské okupace jsem byl zbaven zaměstnání, pronásledován a policejně střežen, dnešní režim se ke mně chová shovívavě: nechává mě žít, pouze mi dává najevo, že má přítomnost na Filosofické fakultě Karlovy university není vítána. V tom vidím důkaz, že se dějiny opakují, ale pokrok se přece jen prosazuje.

Filosofie je umění číst. V banální historii tří pražských filosofů, kteří jsou v létě 1992 znovu vyhnáni ze svých učitelských míst, vychází na světlo – ovšem pro ty, kteří se naučili číst –, co se dnes vlastně v Československu odehrává.

Přijměte, vážený pane rektore, projev mé úcty.

K. Kosík

Milí studenti (1).docx (1536544)

Milí studenti, kolegové, přátelé, slovo studium v latině znamená snahu, horlivost, píli, úsilí, touhu, zájem,  a tím se student, coby mladý element, svou přirozeností vyznačuje. Tací jste, dosud přirození, zvídaví, horliví, usilující o první pravdy a jejich uznání, o první spravedlnosti i o první, řekněme, romantická dobrodružství. Tento váš zápal se střetává s podporou nebo s lhostejností či intrikami a odporem. Jsem přesvědčen, že to správné a dobré se má podporovati a rozvíjeti u každého z vás jednotlivě i společně v třídním kolektivu. Nemá smysl žehrati, že jste předčasně přišli o bezstarostné iluse dětství, kdy oceán nad vašimi hlavami se poklidně modral a šťastně jiskřil, zatímco nyní jste zažívali různé bouře a tajfuny, které rozkývaly vaše loďky. (Vězte, že to byly toliko přeháňky, skutečné bouře teprve přijdou.)

Pro plavbu po proudu času se zdá výhodné postaviti si řádný a bytelný koráb. Ten koráb nevyniká svou velikostí, ale svou pevností! S mohutným korábem se nesnadno proplouvá do věčnosti, kdežto prostý, pevný a střídmý prám má cestu otevřenou a přímou. Koráb pracně obeplouvá útesy, vyhýbá se podmořským vírům, trne strachem, zda jiný blížící se koráb není pirátský či konkurence. Čím větší koráb, tím větší obavy o jeho bezpečnost. Lehká, tiše klouzající lodice volí svůj cíl jasně s lehkostí i odstupem sobě vlastním. Z korábu nedosáhnete do vodstva, které vás nese, ať chcete či nechcete, kdežto z lodice stačí spustiti ruku v lůno vod a napíti se poznání, které nelze nijakým způsobem v celistvosti uchopiti. A student horlivě a s úctou konejší svou žízeň, koná to nejpřirozenější, každý svým způsobem.

Kdosi vzkřikne: „Kolegové, ochutnávka začíná!“ A z nepřeberného množství pohárů každý  z vás volí ten svůj. Někdo přepečlivě a s rozmyslem vybírá dle vzhledu, velikosti a uznávanosti poháru či jeho obsahu, někdo se nechá vésti citem, někdo bez rozmyslu vztáhne ruku a číši uchopí, někdo od hodovní tabule života ustupuje a odmítá se napíti. Někdo se upejpá a louhuje v číši svůj pytlík „pigičaje“, někdo mok hrdlem prolévá a divoké písně pěje, někdo z poháru potajmu a nedůvěřivě pod stůl ulévá a druhým do nich mísí jed, někdo naopak číše druhých ze své doplňuje a medovinu do nich přidává. Každý, každičký své štěstí patří jinak. „Máčel zub a pysk a víno ku půnebí tisk a po jazyku válel.“ (Když seděl král Karel s Buškem z Velhartic.)

Nuže kolegové, ochutnávka už se počala. Někdo s veselými kumpány drsně žertuje na vrub bytí a kvas zpěněný dráždí jejich slepotu, jiný popíjí s jediným druhem, a než se rozední, stokráte se pohádají, rozejdou, udobří a družně se k sobě přitisknou. Někdo raději v temném sklípku o samotě prodlévá, nasává vše temné a na to i nadává, svou slepotu vychvaluje. A ten, kdo se dosud nenapil, jak by ani nežil. Taková mátoha bez poznání toliko svou zásadovost chválí, nad jiné se povyšuje, zajisté, že taková neznalost hloupým imponuje. (Neznalost se skrývá za výmluvnost čili přímo řečeno za užvaněnost!)

Ach, kolegové, pijme, nikoliv bez rozmyslu, ale s mírou! Nikoliv rozumem, ale citem vybírejme dle chuti života! Ano, nestyďme se za to! Na cti netratíme! Latinské slovo collega má původ ve spojení cum + legere. Latinské cum značí předložku „s“ čili „společně s někým“. Sloveso legere má více významů, původní význam slova – sbírati, shromažďovati, vybírati si, voliti, určiti.

Nazývám vás kolegy, protože jsme spolu shromažďovali poznání, společně se radili a vybírali to podstatné – to společné, pro to jsme společně horovali! Nikoliv pro encyklopedické znalosti, které musíte pohotově vytřepávati na požádání z rukávů jako mroucí rybky! Nikoliv, společně jsme rozvíjeli rozum i cit, toto propojení, jež sive uvažování – přemýšlení a zvažování – poměřování za jediným cílem – nalézti tu správnou míru a přiblížiti se vlastní rovnováze. Na antických ruinách Apollónova chrámu v delfské věštírně se zachovaly do kamene vytesané nápisy: „Poznej sám sebe.“a „Ničeho příliš.“, což má význam: „Všeho s mírou.“

A to jesti hlavní cíl, který jsme spolu hledali, který nám činil radost nejen u sebe, ale i u druhých! To byl náš společný cíl!!

Cesta k cíli jesti předlouhá, mnohokráte sejdeme, zabloudíme, ale ti vytrvalí naleznou pěšinky, které jim ukáží správný směr. (V temných dobách jsou jiskřičky nejsnadněji viditelné.) Jest-li společný cíl nám všem, není lhostejno, jakým způsobem jej každý dosáhneme? Správného, poctivého cíle lze dosáhnouti toliko správným a poctivým jednáním. Každé zaváhání nás od něj odklání a vzdaluje. Dosáhnouti tohoto cíle jesti nesnadné, přátelé, proto si jej važme! Střezme jej!!

Ano, přátelé, na cestě k tomuto cíli zůstávají jen přátelé. Přátelé, kteří si pomáhají, když druhý lapá po dechu či kulhá, když bezútěšně bloudí, když, jsa ukolébán úspěchem, zahálí ve stínu fíkovníku v zákrutě cesty v půli svého putování. A přiznejme si, není snad příjemnější a spolehlivější ubírati se pěšinou se společníkem? Cožpak nedosáhneme společně s přáteli  (i ve dvojici) cíle rychleji , radostněji a přímočařeji?!

Odpověď zná každý dobrý student, věrný kolega i spolehlivý přítel.

Studenti, kolegové, přátelé, přejeme vám přímé a co nejméně bolestivé cesty k cíli – k sobě samotným!

S úctou paní učitelka Romana Howe a váš kolega i přítel, ph .             (20.6.2016)

Martin M.Šimečka, rozhovor: Málokdo je schopen se naučit žít svobodně, když žije část svého života nesvobodně. To říkám jako bývalý disident a někdy se sám sebe ptám, jestli jsem v tomto smyslu normální. Lidi, kteří s tímto režimem žili v souladu ze strachu nebo kvůli kariéře, nikdy nebudou normální ve smyslu západního demokratického myšlení. To se projevuje detailně v neochotě vášnivě bránit demokracii a její hodnotový systém. Politici o tom moc nemluví. Takže ano, na jedné straně trpíme tím, že vládne generace, která je poškozena – trvale a těžce. To ale neznamená, že je vaše generace nevinná a čistá, a proto bude lepší. K tomu byste se museli vychovat sami a to se opět vracíme k tomu, jestli to děláte. 

Vaše generace se měla vychovávat k tomu, že v demokracii to není jen o normách a zákonech, ale i o soužití s lidmi - že člověk je váš bližní, společnost si vytváří nějaká vzájemná pouta a má k sobě nějaký pozitivní vztah, že tu žijeme společně a ne jen jako individua. Dnes vidím nebezpečnost známého citátu M. Tchatcherové, když řekla, že společnost neexistuje. Společnost se musí budovat, musí mít vzájemné vztahy a musí se o tom mluvit. To se nestalo, takže já se nedivím frustraci mladých lidí z pocitu, že se o ně nikdo nezajímá a že nikdo nemyslí na jejich budoucnost. To všechno s tím souvisí. Na druhé straně to ale mladé lidi neomlouvá. Je totiž povinností každé lidské bytosti zkoumat náš svět a dobrat se pravdy o něm, k tomu máme mozek.

Rozpadla se autorita pravdy a my jsme dnes v podobné situaci. Totéž, co napíšu já, může napsat kamkoli kdokoli jiný a má tutéž sílu. A jestli je to pravda, to lidi nerozeznají. Tradiční média se dnes stále snaží pravdu nacházet, ale na české mediální scéně už je to spíše výsada. A pokud se dnešní mladá generace nenaučí kriticky rozeznávat pravdu a věřit, že je možné se jí dopátrat, tak jsme ztraceni.

O změnu kvality se snaží pouze ojedinělé školy nebo dokonce jednotlivci, nemají však pro inovace legislativně zaručený prostor ani podporu.

Přitom existuje řada grantových studií, financovaných z peněz daňových poplatníků v řádu milionů, které navrhují řešení těchto otázek, ale s kterými MŠMT nepracuje a dokonce znemožňuje jejich zveřejňování. 

3. Dosažení té funkčnosti vzdělání, která by odpovídala civilizačnímu rozvoji konce století a druhého tisíciletí, budují nové vzdělávací strategie na redefinici kvality interakce mezi učitelem a žákem, jež by měla spočívat na jejich pravé, autentické interakci, to jest takové, která zasáhne oba partnery celé (nejenom prostřednictvím jejich rolí a povinností).

K tomu musí být oba adekvátně a vnitřně motivováni:

– motivace učitele: ne poslušné plnění příkazů připomínající mentalitu státního úředníka, ale pedagogická tvorba v konkrétní situaci pro konkrétního žáka na místě, kde se vzdělávací proces odehrává,

– maximální uplatnění iniciativy a imaginace,

– svoboda nacházet vlastní cesty, formy, způsoby, metody a na druhé straně i jeho osobní odpovědnost za využití a užívání svobody;

– motivace žáka: vzdělávací proces musí vycházet z jeho potřeb a předpokladů jako neopakovatelné lidské bytosti, která procházejíc vzdělávacím procesem se především vyvíjí (a měla by proto prožít svoje dětství a mládí radostně a zdravě) a současně se připravuje na svoje budoucí poslání v dospělém věku (a měla by proto nabýt těch kompetencí, které skutečně bude potřebovat ke svému zralému a hodnotnému životu);

– nezbytná je tedy přiměřenost vzdělávacího procesu věku (stupni dosaženého vývoje) a individuálním sklonům a schopnostem žáka, jak je rozpozná učitel, proto požadavek diferenciace až individualizace vzdělávacího procesu;

– nezbytná je aktivizace každého žáka – vlastní objevování proti pasivní receptivitě, které by mělo vést k radosti z poznávání a nabývání vlastních kompetencí, a tím k postupnému uvědomování si významu a hodnoty, jaké má vzdělání pro něj osobně, i zodpovědnosti, kterou za ně nese.

Oficiální podpora učitelů schopných realizovat inovační projekty směřující k novým vzdělávacím strategiím neexistuje, naopak jsou tvořivým učitelům činěny překážky (viz případ slovního hodnocení, akreditace vzdělávacích programů, zrušení programu ExTra ap.).

Přesto takové snahy existují díky jednotlivým učitelům a pedagogickým iniciativám, motivovaným společenskou změnou po roce 1989, kterou chápali také jako šanci pro změny ve školství. V těchto školách je již prokazatelná změna v motivaci a aktivitě žáků, která je odrazem změny vnitřního klimatu, vztahů mezi učiteli a žáky. 

4. Má-li poskytované vzdělání vycházet z potřeb, sklonů a předpokladů jednotlivého žáka, a má-li zasahovat všechny, tedy všechny jednotlivce (druhá část hesla vyhlášeného konferencí ministrů školství OECD), nemůže být uniformní, byť by bylo sebelépe koncipované,

– ale musí být dostatečně rozmanité, diversifikované,

– musí umožňovat pluralitu vzdělávacích cest a možnost jejich volby pro každého jednotlivce podle životní situace, schopností, sklonů, zájmů a potřeb;

– „pro všechny" však také znamená: pro všechny skupiny lidí se speciálními potřebami – tedy respektování jejich odlišností (znevýhodňujících i pozitivních jako nadání či talent), případně kompenzování jejich handicapů,

– a znamená to také: pro všechny věkové skupiny – tedy vzdělání neomezené jen na určité období života (dětství a mládí), ale zahrnující celou životní dráhu jednotlivce, vzdělání celoživotní, což je nejen možnost dalšího vzdělání, ale také možnost návratu do školy v kterémkoli období dalšího života, v průběhu profesní dráhy. Jde tedy o nový vztah až o prostoupení oblastí dříve separovaných, tj. oblastí vzdělání, práce a volného času, (tedy i sebevzdělání a sebevýchovy).

To vše v důsledku znamená proměnu školského systému v systém vzdělávací.

ŠPATNÉ NEJSOU DĚTI, ALE METODY VZDĚLÁVÁNÍ

V září v Praze přednášel Andreas Schleicher, vedoucí mezinárodního šetření PISA. Zdůraznil zásadní změnu poměrů na pracovním trhu: „Moderní svět vám neplatí za to, co víte, ale za to, co s tím umíte udělat. To je totiž velký rozdíl. Není důležité, zda umíte zopakovat, co jste se naučili, ale zda to dokážete převést do života. A jak. Musíte to dále rozvíjet, používat v nových situacích. Všechno, co víme dnes, může být zítra zcela neprodejné. Dokážete s tím, co víte, překračovat hranice dnešního vědění?“

Ověřovat, zda žáci dokážou použít v nových situacích to, co se naučili nebo naučit měli, si už od roku 1995 kladl za cíl náš projekt Kalibro. Šetření PISA, které některé naše úlohy převzalo, zveřejnilo své první výsledky až v roce 2001. Učitelé ve školách účastnících se projektu Kalibro tedy mohli o šest let dříve než ostatní zjistit, že opomíjejí něco důležitého.

V prvních letech projektu jsme je žádali o zpětnou vazbu: měli odhadnout, kolik procent jejich žáků vyřeší bez jediné chyby určitou testovou úlohu. Takových žáků se sice obvykle nenašlo více než pár procent, učitelé ale běžně uváděli hodnoty desetkrát vyšší. Většinu z nich velký rozdíl zaskočil.

V čem byl problém? Učiteli ve výuce zpravidla stačilo, když žáci dokázali zopakovat, co se minule naučili. My v Kalibru jsme se s tím nespokojili: pokud se žáci měli ve výchozí situaci testové úlohy vyznat, museli poznat, které základní učivo v ní mají použít, a přijít na to jak. Učitelé, kteří nebyli zvyklí stavět své žáky před podobné úkoly, nové nároky podcenili: oni sami rozuměli jak nové situaci, tak (neotřelému) způsobu použití základního učiva.

Když se například v matematice procvičuje nepřímá úměrnost, žáci vědí, že mají použít právě ji – příklady jsou tak vybírány. Jak ale mají potom poznat, zda v určité situaci o nepřímou úměrnost jde, či nejde? Podle toho, zda v ní najdou „kopáče“? Opakovaně jsme například zjistili, že asi třetina sedmáků (a o trochu více deváťáků) hledá nepřímou úměrnost v této situaci: Houslista hrál skladbu 8 minut. Jak dlouho bude hrát tutéž skladbu smyčcové kvarteto?

Část učitelů také pokládá za základní učivo něco, co je pouhou technickou berličkou. Vtloukají například žákům do hlavy, že metr má deset decimetrů, ale metr čtvereční má sto decimetrů čtverečních. Základním učivem je ovšem v těchto situacích pochopení, proč tomu tak je. Zhruba sedmi desetinám sedmáků toto pochopení uniká. Odhalila to následující úloha: Anglická stopa, jednotka délky, měla dvanáct palců. Kolik palců čtverečních měla stopa čtvereční?

V roce 2000 byla těžištěm prvního ročníku mezinárodního srovnání PISA čtenářská gramotnost – souhrn dovedností, jejichž obsah i význam bylo nutno české veřejnosti, a to i učitelské, podrobně vysvětlovat. Toto pojetí vypadá na první pohled jako z nouze ctnost: mezinárodní srovnávací šetření nemůže ověřovat znalosti pravopisu a gramatiky, protože získané výsledky by kvůli rozmanitosti jednotlivých národních jazyků nebyly srovnatelné.

Testy projektu Kalibro ověřovaly čtenářskou gramotnost žáků od samého začátku, a to zcela záměrně. Tušili jsme, že je dost nízká, a chtěli jsme iniciovat určitý posun ve výuce. Zvládnutí pravopisu a gramatiky, jak se u nás v předmětu český jazyk tradičně vyučovaly, nebylo pro velkou část žáků krokem k lepšímu vyjadřování a k lepšímu porozumění textu, ale další překážkou na cestě k těmto cílům. Je to vlastně podobné jako s matematikou, o níž se traduje, že rozvíjí logické myšlení. U velmi malého procenta žáků nepochybně ano – u naprosté většiny žáků na základních školách i na nižších gymnáziích však nemá studium matematiky (tak, jak se vyučuje a zkouší) s rozvojem logického myšlení téměř nic společného. Žáci se učí matematiku nazpaměť stejně, jako se učí letopočty bitev nebo hlavní města států.

O pojetí našich testů jsme s učiteli dlouho diskutovali, a nebýt šetření PISA, asi bychom bývali prohráli. Výsledky PISA však potvrdily, že čeští patnáctiletí ve čtení s porozuměním zaostávají. Nešlo však jen o výsledky: veřejnost, a to i učitelská, nakonec uznala, že testové úlohy ověřující čtenářskou gramotnost žáků jsou smysluplné a testují dovednosti užitečné pro život.

Obáváme se, že výraznějšího zlepšení průměrných výsledků našich žáků se jen tak nedočkáme. Nemáme strach o děti ze vzdělaných rodin – nadané i nenadané. Prostředí, v němž vyrůstají, je totiž nakonec stejně vytáhne „nahoru“. Výsledky Česka v mezinárodních srovnáváních zhoršují žáci pocházející z méně podnětného prostředí. U nás je totiž základní vzdělávání chápáno především jako příležitost, jak oddělit zrno od plev: Neučíš se – mazej na učňák! Nemá-li dítě, nadané i nenadané, podporu v rodině, škola ho velmi snadno „ztratí“ už někde ve druhé či třetí třídě. A pak vlastně jen trpně přihlíží, jak se bez porozumění protlouká z ročníku do ročníku. Špatné nejsou děti – špatné jsou metody výchovy a vzdělávání, které v našich školách převládají. Teď to jen konečně vychází najevo.

Je to patrné i na epidemii kázeňských problémů, na něž si učitelé stěžují, ale zpravidla si s nimi nevědí rady. Všechny významnější dlouhodobé snahy o hlubší změny metod výuky (uveďme jako ilustrativní příklady projekty Heuréka, Kritické myšlení nebo tzv. matematiku profesora Hejného) přišly se dvěma zásadními poznatky. Za prvé, když metody výuky opustí tradiční pasivní přesouvání poznatků z hlavy učitele do hlav žáků, jsou žáci výrazně aktivnější, mají o učivo zájem a projevují netušené schopnosti. Za druhé, připravit učitele na používání takových metod vyžaduje dlouhodobé systematické úsilí obou stran: lektorů i vzdělávaných učitelů. U učitelů si je nelze vynutit. Mnozí mají zpočátku velké pochybnosti o smyslu změny, a pokud se jich vůbec zbaví, dojde k tomu až po čase.

Nenamlouvejme si proto, že obrodit české základní školství půjde snadno a rychle, když ani rodičovské veřejnosti nevadí, že škola připravuje jejich děti na život v jedenadvacátém století nefungujícími metodami ze století devatenáctého.

Oldřich Botlík a David Souček,
autoři projektu Kalibro

Zajímavý text Tomáše Feřteka, který vyšel v časopise Vesmír (3/2016) a věnuje se proměně vzdělávacího systému u nás během posledních desetiletí.  Nové webové stránky časopisu Vesmír najdete ZDE.

To podstatné je uvědomit si, co pojmenovala věda jako klíčové prvky vnitřní motivace. Jsou tři: Autonomie – možnost ovlivňovat, kdy, s kým a jakým způsobem mohu splnit svůj úkol. Smysl – přesvědčení, že to, co dělám, má nějaký nadosobní, celospolečenský význam. Mistrovství – přesvědčení, že vlastním úsilím mohu dosáhnout zlepšení svých dovedností a nadprůměrných výsledků. Pokud se většina z nás, kteří jsme spokojeni se svým životem a prací, zamyslí, nejspíš najde všechny tyto tři ingredience. Zvláštní je, že přesto jsme většinově přesvědčení, že ve škole tato pravidla neplatí. Pak si nestěžujme. Ve špatných výsledcích jen sklízíme, co jsme zaseli.

Co je příčinou propadu vzdělávacích výsledků českých žáků? Možná fakt, že zatímco školy pořád ještě pracují podle hesla „Zopakuj, co jsem ti včera řekl, a vykonej, co jsem ti přikázal“, zbytek společnosti po absolventech žádá „Najdi si svůj úkol, převezmi za něj zodpovědnost a přijď nás přesvědčit, jak dobře jsi ho vykonal“. Pochopily české školy, že se zásadně změnilo zadání pro jejich práci?

Na rozdíl od devadesátých let, kdy byla česká veřejnost, včetně té učitelské, přesvědčena, že české školství je čímsi výjimečné a není rozumné ho jakkoli měnit, převládá dnes mínění, že školství je špatné a změnit ho je nutné. Neexistuje ale shoda, co je příčinou tohoto stavu a jak by taková změna měla vypadat.

Dokonce existují dva jasně vyhraněné názory: první říká, že propad je důsledkem přílišné liberalizace, snižování nároků a reformy započaté v roce 2005, zatímco opačný názor má za to, že většina škol na tuto reformu rezignovala a nic podstatného se nezměnilo. Proto se výsledky žáků zhoršují. Dají se ty dva názory rozsoudit?

Jedna z mála věcí, na níž se obě strany shodnou, je, že školy a svět vzdělávání se změnily. Rozumíme ale tomu, proč se tak stalo a jak se máme k té změně postavit?

Změna skrytého kurikula

Každá společnost dává svému vzdělávacímu systému zadání, jak má vypadat absolvent. Pokud chceme opravdu rozumět vztahům mezi společenským uspořádáním a tím, co se děje na školách, je třeba pracovat s pojmem takzvaného skrytého kurikula. Tedy vzdělávacího obsahu, který formuje osobnosti žáků způsobem, jejž škola často ani výslovně nedeklaruje.

Pokud bychom chtěli pojmenovat skryté kurikulum druhé poloviny 19. a celého 20. století, pak je dobré si uvědomit, že to byla společnost s jasnou hierarchickou vertikální strukturou, založená na strojní mechanické výrobě; společnost byrokratická, kde hlavní ctností byla poslušnost a přesné vykonání příkazu. Skryté kurikulum by bylo možné shrnout do sloganu: Zopakuj, co jsem ti včera řekl, a vykonej, co jsem ti přikázal.

Podíváme-li se na současnou společnost, kde jsou hierarchické struktury stále intenzivněji doplňovány horizontálními sítěmi často neformálních vztahů, kde se výrazně mění požadavky zaměstnavatelů na všestrannost a dovednosti absolventů, je stále zřejmější, že vyžadují mnohem větší míru samostatnosti a sebeřízení. Nový slogan, byť také často neuvědomovaný, zní: Najdi si svůj úkol, převezmi za něj zodpovědnost a přijď nás přesvědčit, jak dobře jsi ho vykonal.

Toto nové zadání nevystačí s prostou poslušností, odráží změny v jednotlivých profesích, organizaci výroby a služeb i způsobech řízení. Otázka je jednoduchá – vypadají školy tak, aby byly schopny podobné zadání naplnit, nebo stále většinově naplňují skryté kurikulum 19. a 20. století? A jak to souvisí s propadem vzdělávacích výsledků?

Achillova pata základních škol

Mnoho problémů plyne z rostoucího napětí mezi realitou před školními dveřmi a tím, co se děje uvnitř. Pokud navštívíme běžnou základní školu, třídu na prvním stupni, nebudeme mít pocit, že je nějaký problém. Vidíme poučené a aktivní paní učitelky, barevné učebny, hodiny plné soustředěné práce. Tady jako by žádné viditelné potíže neexistovaly. Časy, kdy se sedělo s rukama za zády, jsou dávno pryč. Děti pracují společně, běhají, něco zkoušejí a učitelky jsou obdivuhodné v tom, kolik práce jsou schopny soustředit do jedné vyučovací hodiny.

Jistou pochybnost ve vás může vzbudit otázka, zda vůbec mají děti při vší té horečné a do posledního puntíku naplánované aktivitě vůbec nějaký čas na vlastní rozhodování. Opravdu tohle vyučování trénuje sebeřízení, schopnost najít si úkol a být za něj zodpovědný? Nebo jde jen o barevnější a zábavnější verzi poslušnosti? Odpověď není jednoznačná, protože základní školy v České republice se velmi liší a mnoho z nich si je nového úkolu vědomo, ale dá se nejspíš konstatovat, že neuvědomovaná výchova k poslušnosti stále převažuje.

Na druhém stupni základních škol se ale již viditelně zakládá na většinu problémů, které v našem vzdělávacím systému máme. Část dětí odejde na víceletá gymnázia, čímž třída přichází o přirozené lídry, od nichž se lze učit. A děti se vždy nejvíc a nejefektivněji naučí vzájemnou komunikací. Pilné paní učitelky, které dělaly třídu přívětivou a barevnou, zmizí, zůstanou žáci postupně procházející pubertou do dospělosti, kterým velmi často chybí motivace k učení a práci. Ta vnější motivace – hodná a stále připomínající paní učitelka, co dává jedničky a tiskne do sešitu koťátka a králíčky – zmizela, zůstaly jen známky a pocit, že to, co se ve škole děje, nedává žákům žádný velký smysl. Musí dělat věci, které si nevybrali a nemohou o nich spolurozhodovat. Vysvětlováním, proč jsou důležité, se většina učitelů nezdržuje. Maximálně poznamenají, že to žáci pochopí a ocení později. Jenže to je na získání vnitřní motivace k práci a pocitu, že se podílím na budování vlastních dovedností, poněkud málo. Druhý stupeň české základní školy je pravděpodobně nejslabším místem systému. Tady si nejméně víme rady s tím, jak s žáky zacházet a jak je motivovat, když cukr a bič, známky a pochvaly, odměny a tresty zjevně přestávají fungovat. Technologie vyrazily školní dveře Odpověď, proč tento pocit a z něho plynoucí frustrace pedagogů jsou dnes tak časté, byť dříve se ve školách nevyskytovaly nebo nebyly tak viditelné, je třeba hledat v proměně světa vně školních dveří. Přinejmenším do přelomu století platilo, že škola měla jednoznačný monopol na vzdělání a výstupní certifikáty, tedy vysvědčení a diplomy, ale do značné míry i na informace. Ty byly zdánlivě dostupné každému, ale nebylo úplně snadné vyhledat tu správnou knihu, s jejíž pomocí se člověk mohl sám dovzdělat. Zjistit, která je ta pravá, a umět ji přečíst s porozuměním, vyžadovalo radu a pomoc někoho zkušenějšího.

Tohle všechno nejpozději po roce 2000 změnily internetové vyhledavače a globální síť včetně sociálních sítí. Zjednodušila se nejen dostupnost a distribuce informací, ale právě i jejich vyhledávání a rychlost, s níž je možné najít radu a kontakt prakticky kdekoli na světě. Škola se ocitla v dramatické konkurenci okolního světa, který dodává informace rychleji, přehledněji a přívětivěji. Dlouho se snažila tuto konkurenci bagatelizovat (jde o informace a vzdělání nekvalitní, povrchní); pak se prostě snažila vnější svět ignorovat a zakázat jej. V té nejjednodušší formě zákazem mobilů, počítačů a tabletů ve vyučování. Jenže to jde jen do jisté míry, a hlavně zákaz samotný nevymaže z žákovských hlav přesvědčení, že svět venku je řádově zajímavější, předkládá důstojné úkoly, jejichž vyřešení přináší okamžitou společenskou satisfakci.

Poněkud bizarním, ale typickým příkladem je například hnutí youtuberů, dětí a mladých lidí, kteří se naučili točit a stříhat krátká videa, přitahující zájem a reakci desetitisíců a statisíců vrstevníků a přinášející často i slušné peníze z vložené reklamy. Zkusme si představit, jak se takový člověk asi cítí na hodině IT ve škole, kde ho někdo učí, jak se zachází s PowerPointem.

Často máme tendenci vidět digitální technologie jako hlavního viníka nezájmu dětí o školu, ale to je do značné míry omyl. Příčina je jiná. Reformní vzdělávací proudy, které mnohem pozorněji zohledňují zákonitosti lidské psychiky a dávají žákům výrazně větší prostor pro rozhodování a sebeřízení, jsou tu s námi přes sto let. Prakticky všechny důležité směry – montessori i waldorfská pedagogika, svobodná škola, americká pragmatická škola – vznikly na začátku 20. století. Vědecké poznatky o fungování mozku a lidské motivace ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století vlastně jen potvrdily to, co už jsme dávno tušili. Že tradiční forma organizace školního vyučování je do značné míry v rozporu s tím, jak se lidský mozek učí a jak si dítě nejlépe osvojí společenské i technické vědomosti společnosti, do níž vstupuje. Přesto dalších několik desetiletí nebrala škola (bez podstatného rozdílu mezi totalitními a demokratickými režimy) tuto změnu nazírání na vzdělávací procesy vážně. Právě až digitální technologie vyrazily dveře tradičních škol a přinutily je brát svět okolo v úvahu.

Středoškolský úhor a nespokojení studenti

Je ale otázka, je-li toto poslední tvrzení pravdivé. Opravdu školy zohledňují realitu měnícího se světa? Pokud navštívíte dejme tomu deset středních škol v rozpětí od učilišť po gymnázia, až na výjimky nemáte pocit, že by se tu něco podstatného změnilo. Školní sešity našich dětí a vnuků se v některých předmětech až nebezpečně podobají těm našim. Jak je to možné? Důvod je jednoduchý. Pokud školy od první třídy vychovávají děti k poslušnosti, k tomu, že žáci postupně víceméně rezignují na to, že by se ve škole opravdu něco dozvěděly, že by snad škola mohla být zajímavá a inspirativní, přicházejí na střední školy žáci, kteří si už prostě zvykli a našli své strategie, jak přežít. K podstatným změnám jako by nebyl důvod.

Část gymnazistů má štěstí na inspirativnější školy, a pokud ne, pohání je obvykle rodina, která do jejich vzdělání investuje a nutí je, aby dosahovali slušných výsledků. Velký podíl žáků na učilištích a středních odborných školách se ale jenom snaží přežít do závěrečných zkoušek nebo maturity. Obvykle proti stylu výuky neprotestují, už si ověřili na druhém stupni základní školy, že to nemá žádný smysl. Je prostě třeba vydržet a to zajímavé, co se v životě děje, přenést mimo školu, velmi často do globální internetové sítě. Nelze se pak divit nízkým vzdělávacím výsledkům části studentů, ať už v mezinárodních šetřeních typu PISA mezi patnáctiletými, nebo v rámci státní maturity na konci středoškolského studia. Obojí data ukazují totéž, obrovské rozdíly mezi nejlepšími a nejhoršími a stále slábnoucí vliv škol na konečnou kvalitu absolventů.

Není totiž ani tak pravda, že by se zhoršovaly vzdělávací výsledky celé populace, spíš se dlouhodobě zvětšují rozdíly. Část studentů středních škol je nesporně kvalifikovanější než srovnatelní příslušníci generace dospívající na začátku devadesátých let, část je na tom ale opravdu výrazně hůře. Pro ilustraci: Zatímco u státní maturity propadají jen jednotky procent gymnazistů, na nástavbových středních školách, kde si doplňují vzdělání vyučení, se tento podíl pohybuje mezi třiceti až padesáti procenty. Část veřejnosti se domnívá, že řešením by bylo omezit u těchto lidí možnost maturovat, ale to je typické řešení minulého století. Nejde nám o zvýšení vzdělanosti, ale o to, aby nám „hloupí“ nekazili statistiky.

Jak obrátit kurz

Pokud někomu podobná tvrzení přijdou přepjatá a svatokrádežná, v rozporu s jeho osobní zkušeností, lze mu doporučit návštěvu některé z akcí, které pořádají dnešní středoškoláci sdružení v České středoškolské unii. Nestěžují si na to, že toho po nich chtějí učitelé moc, stěžují si, že nemají možnost některé věci opravdu pochopit. Že jejich možnost ovlivnit, co a jak se budou učit, je minimální. Na žádost o vysvětlení se často dozvědí, že na hlubší pochopení látky není čas, že porozumí až na gymnáziu, vysoké škole, v praxi… Že si připadají jen jako překladiště informací – naložit, napsat písemku, vyplivnout, naložit, napsat písemku, vyplivnout. Nevadí jim náročné studium, vadí jim učení, v němž nevidí smysl, rozčilují je otázky, na něž nedostávají odpověď. Právě smysl a otázky jsou klíčová slova pro hledání cesty k nápravě.

Vrátíme-li se tedy k otázce na začátku: je velmi těžké hledat argumenty pro cestu návratu k organizaci školní výuky z minulého století. Už jen proto, že nové efektivní cesty se osvědčily. Například na problém orientované učení, kdy žákům nepředkládáme hotové informace, ale otázky, na něž musí hledat odpovědi. Podobně je organizována konstruktivistická pedagogika a metody kritického myšlení, které budují strukturované, logické a reflektované myšlení. To všechno jsou postupy, které už v českých školách zakotvily, byť rozhodně ne většinově. To podstatné je uvědomit si, co pojmenovala věda jako klíčové prvky vnitřní motivace. Jsou tři: Autonomie – možnost ovlivňovat, kdy, s kým a jakým způsobem mohu splnit svůj úkol. Smysl – přesvědčení, že to, co dělám, má nějaký nadosobní, celospolečenský význam. Mistrovství – přesvědčení, že vlastním úsilím mohu dosáhnout zlepšení svých dovedností a nadprůměrných výsledků. Pokud se většina z nás, kteří jsme spokojeni se svým životem a prací, zamyslí, nejspíš najde všechny tyto tři ingredience. Zvláštní je, že přesto jsme většinově přesvědčení, že ve škole tato pravidla neplatí. Pak si nestěžujme. Ve špatných výsledcích jen sklízíme, co jsme zaseli.

 

K ČEMU JE ŠKOLA DOBRÁ? výborný článek

https://kral-blog.eduin.cz/2016/03/21/k-cemu-je-skola-dobra/

My učitelé máme v popisu práce být otevření, hledat a učit se, i když to asi v žádné pracovní náplni nenajdeme. Chybujme a znovu se poučme, ale nezjednodušujme si to.  Nezraňujme sebe ani své žáky a pokoušejme se dělat školu takovou, aby se druhou půlku života naši žáci nemuseli pracně odnaučovat to, co se v ní naučili.

Zvedněme platy učitelům - napište našemu ministrovi financí na babisa@psp.cz

Tvrdím to neustále, tvrdí to každý, ale stále nic. Učitelé musí mít vyšší platy. Jen málo věcí mě v naší zemi štve více, než naše smutné rekordy ohledně výše učitelské mzdy. Spolu s Maďarskem a Slovenskem okupujeme poslední tři místa ze všech zemí OECD. Mnohdy slýchám, že kvalita učitelů není o penězích a že zvednutí platů nic nevyřeší. Já tvrdím, že nízké platy jsou kořenem všech problémů nejen školství, ale v důsledku i celé naší společnosti.

Proč je zvýšení platů tak důležité? Rozhodně nefunguje rovnítko vyšší plat rovná se lepší učitel. Dokonce z mnoha výzkumů plyne, že lepší platové ohodnocení či vyšší bonusy nevedou u nemanuálních prací k lepším výkonům, což hezky ilustruje Dan Pink na TED videu o motivaci.

Jsem ovšem naprosto hluboce přesvědčený, že výše platů učitelů neškodí tím, že by ovlivňovala výkon těch současných, ale tím, že odradila a dále odrazuje ty, kteří by učiteli rádi byli, ale kromě smysluplné práce chtějí také uživit rodinu, pořídit si hypotéku nebo si koupit auto, popřípadě i občas zajet na dovolenou.

Jen mezi svými kamarády z matfyzu jsem se bavil minimálně s pěti takovými promarněnými příležitostmi. U nás matematicky a počítačově obdarovaných je to ještě o to těžší, že platy v profesních oborech jsou dvakrát, ale často i třeba šestkrát vyšší, než ty učitelské. A mnozí z nás si už při studiu vyděláváme více, než bychom si vydělali jako učitelé.

Takových případů ale najdeme spoustu nejen mezi informatiky. Právníci, marketéři, lékaři. První přihláškou bývá ta na práva, medicínu nebo informatiku. Záchytnou volbou je peďák. Z toho se mi opravdu chce brečet. Vždyť všechno není jen o penězích, proč naši nejlepší a nejtalentovanější lidé nechodí do školství, ale mizí ve velkých firmách, zakládají start-upy a plní nemocnice a soudní síně?

Bohužel, všechno není o penězích, ale když přijde na volbu povolání, hraje větší roli, než si mnozí z nás chtějí připustit. Jsme sobecké bytosti, ostatně i díky tomu jsme se jako druh tolik vyvinuli. Na tržní ekonomice, která tuto sobeckost předpokládá, funguje naše současná společnost.

Pojďme si tedy shrnout současný stav. Vyjdeme z následujícího diagramu.

Je otázkou, jak velká jsou dnes jednotlivá pole. Pojďme si je postupně projít.

Učitelé, kteří chtějí učit

Bylo by skvělé mít v ruce průzkum, který by ukazoval, kolik učitelů doopravdy chtělo učit. I když i mezi těmito učiteli se najdou mizerní kantoři (s nedostatkem sebereflexe), většina těch, kteří svou práci milují, ji dělá dobře. To platí obecně o každé profesi, ale u učitelství obzvlášť. Žáci to totiž velmi snadno vycítí a učiteli oplácí stejnou měrou.

Hodně to souvisí i s videem zmíněným výše. Mistrovství v oboru je jednou z nejlépe fungujících motivací. Úspěšný učitel tak na sobě obvykle ještě více pracuje. Výsledkem jsou tzv. úžasní učitelé. Skoro každý, s kým jsem mluvil, měl jednoho nebo dva takové učitele, kteří byli skvělí a s ostatními učiteli se nedali vůbec srovnávat. Bohužel, jenom jednoho nebo dva.

Ti, kdo chtějí učit, ale nejsou učiteli

Do této kategorie můžeme zařadit všechny mé známé a kamarády, které jsem výše zmiňoval. Mají rádi děti, dává jim smysl vychovávat budoucí generaci, ale z různých důvodů se pro učitelství nerozhodli. Důvod číslo jedna bude ale rozhodně výše platu. Přibývají nám ale i další důvody, jako například povinnost magisterského titulu pro každého učitele.

Mám ale ještě jednu hypotézu – mnozí ambiciózní lidé ani o učitelství nepřemýšleli, jednoduše proto, že je to pro ně neperspektivní obor a oni míří výš. Ve chvíli, kdy by přibyla možnost kariérního růstu a navýšil by se objem platů, pravděpodobně by učitelství začalo zvažovat více studentů.

Učitelé, kteří nechtějí učit

Bohužel, učitelů, kteří do školy nechodí rádi, je mnoho. Pozná se to snadno podle jejich nadšení pro práci. I já jsem jich zažil nepočítaně. Moc rád bych se tady mýlil, ale nic nenasvědčuje tomu, že by se to výrazně mělo změnit.

Pedagogické fakulty v naší republice mají pověst záchytných škol pro lidi, kteří se jinam nedostanou. Nedávno jsem jistého profesora z pražské pedagogické fakulty slyšel tvrdit, že pouze jeden z deseti jeho studentů chce jít učit. Ostatní si jen přišli pro titul. Mnozí z nich ale ve školství stejně skončí, a to je potom neštěstí pro všechny zúčastněné strany.

Co vyřeší zvýšení učitelských platů?

Zvýšením platů pravděpodobně zvětšíme počet lidí, kteří chtějí učit. Jak jsem výše zmiňoval, mnozí z těch, kteří dříve učitelství ani nebrali v potaz, by je mohli začít zvažovat.

Druhý efekt, který zvýšení platů bude mít, je lepší finanční zajištění učitelů, kteří si budou v méně případech muset hledat vedlejší úvazky, budou mít více prostředků na kvalitnější odpočinek a jejich životní a tím i pracovní spokojenost může jít nahoru. V řeči našeho grafu, modrá bublina se bude posouvat doprava, byť pravděpodobně ne tak výrazně.

Jednoznačně nejdůležitějším důsledkem ale bude, že mnohem více lidí, kteří by chtěli učit, ale neučí, se doopravdy do školství vrhne. Mnozí lidé by si dodělali pedagogické minimum a šli učit, pedagogické fakulty by získaly více studentů se zájmem doopravdy učit a ředitelé by si brzy mohli vybírat z mnohem kvalitnějších uchazečů.

Pokud bychom chtěli mít opravdu skvělé učitele, potřebujeme větší zájem o profesi učitele. Samozřejmě, zvýšení platů není tou jedinou medicínou, ovšem jak jsem se v tomto článku snažil naznačit, je zcela nepochybně tím nejdůležitějším, co nejen můžeme, ale i musíme udělat.

Chci, aby moje děti chodily do školy, kde budou pracovat učitelé, kteří opravdu milují svou práci. A nejen to, taky chci, aby byli dobře zaplaceni a nemuseli se potom stresovat, jestli uživí svou rodinu a budou mít na nájem.

Nakonec, v mém ideálním světě, k jehož podobě plánuji výraznou měrou přispět, může náš obrázek vypadat třeba takhle:

I proto jsem nadšený, že si současná ministryně školství Kateřina Valachová uvědomuje potřebu zvýšit platy a na základě požadavků odborů v současné době vyjednává o zvýšení objemu peněz pro rezort školství zhruba o deset procet. Já bych si dokázal představit i více procent, ale rozhodně i v této výši by šlo o jasně největší navýšení rozpočtu školství za posledních dvacet let. Držím jí palce.

Co si myslí středoškoláci o školách, na nichž se vzdělávají

Měl by mít středoškolák možnost říci svému učiteli, že třeba z biologie mu stačí trojka a základní znalosti, protože čas, který ušetří, by chtěl věnovat občance nebo angličtině? Prostá otázka, která kupodivu vzbuzuje velké emoce. A co se asi stane, když nějaký student tohle v ředitelně navrhne?

V obsáhlém textu v novém tištěném Respektu se Marek Švehla ptá, jestli má dnes ještě smysl chodit do školy, a na mnoha případech ukazuje, v čem běžné gymnázium zaostává za reálným světem. A to i v případě, že se učitelé snaží v rámci možného reagovat na to, co děje za školními dveřmi. V mnohém je text výstižný, ale jedna důležitá věc tu ještě chybí. Jen velmi málo se zde mluví o tom, že žákům a studentům schází hlavně možnost spolurozhodovat, co budou ve škole dělat.

Dnešní situace je totiž i na těch inovativnějších školách zvláštní. Všichni sice říkají, že maturant má být samostatný, má si umět vybrat, nést za sebe zodpovědnost, komunikovat a kdoví co ještě, ale ve skutečnosti má běžné školní dítě naprosto minimální možnost rozhodnout, co, jak a s kým se bude učit. Prostě vzdělávací cesta je pro něj někým připravená. Někde lépe, někde hůře.

Na začátku nastoupí a už se veze; rozhodovat se může leda tak o tom, jestli zvolí raději doplňkový seminář z literatury nebo přírodních věd. A na konci, jestli bude maturovat z angličtiny nebo matematiky. Pak dosáhne plnoletosti, maturitního vysvědčení a volebního práva – a jaksi předpokládáme, že lusknutím prstů se z něj stane samostatný člověk schopný rozhodovat o svém osudu, životě a práci. A to se bavíme v tomto případě o gymnazistech, kteří si často schopnost volby a rovnoprávné komunikace přinášejí z rodiny. A co ti ostatní? Vážně jsme je na nejednoznačný svět, kde se každý musí rozhodovat stokrát denně, připravili prohnáním vzdělávací jednosměrkou bez jediné odbočky?

A zeptal se vůbec někdo studentů, co by chtěli? Nebo je už sama ta představa nepřijatelná? Delší dobu jsme s kolegy z EDUin v kontaktu s Českou středoškolskou unií, studentskou organizací, která se snaží pojmenovat, co by se dalo na středních školách zlepšit. Pět z nich jsme pozvali na debatu, kterou můžete zhlédnout i vy. Zajímavé je sledovat, jak se v první polovině snaží být ve vztahu ke svým školám (většinou jsou to gymnazisté) korektní, zatímco v té druhé přiznali barvu. Nikdo z nich nemá s prospěchem větší problém, přesto už obvykle rezignovali na to, že by se na gymnáziu učili věci, které je opravdu zajímají, a způsobem, jejž by považovali za přínosný.

„Prostě jsem se rozhodl do maturity nějak přežít a doufám, že na vysoké škole to bude lepší,“ říká jeden z nich. A ostatní tuhle strategii potvrzují. Nemluví o svých školách špatně, své učitele většinově oceňují, ale cítí se naprosto neúspěšní ve snaze spolurozhodovat o vlastním vzdělávání. Vadí jim, že je v téhle debatě nikdo nebere vážně.

Poslechněte si je. Stačí třeba pouhých šest minut (1:09 – 1:15 na záznamu). Tam se mluví o tom, co je ve škole frustruje. Nebo ještě kratší kousek, kde vysvětlují, proč se rozhodli ve školách něco měnit (1:28 – 1:31). Je to zajímavý zážitek, z něhož pochopíte, že studentům nejde ani tak o to, aby se ve škole bavili, jak občas soudíme, ale prostě chtějí být přibráni do věcné debaty o efektivitě studia.

A až to budete mít za sebou, zkuste si sami pro sebe odpovědět na otázku: Lze se naučit řídit v autoškole, kde se jen smíte držet volantu, zatáčet výhradně na povel, řadí za vás někdo jiný a máte přísně zakázáno šlapat na pedály?

Záznam debaty v rámci kulatých stolů SKAV a EDUin na téma Co si myslí středoškoláci o školách, na nichž se vzdělávají, můžete zhlédnout ZDE.

—

Text vyšel původně na stránkách týdeníku Respekt (ZDE).

To je tak neskutečně krásně dojemně pravdivé povznášející - chce se mi zvolat Hosana!       The Student Times Kryštof Vosátka