A.S.Puškin - Evžen Oněgin
XXXVI/
Jenže ples, ten i v osmnácti
unaví, ráno neráno
miláček přepychu a slast
má v šeru měkce ustláno.
Vstává až v poledne a znova
do stejně rušné noci vplouvá,
zas pozvánky, a nejmíň tři.
Včera, dnes, zítra, pozítří
Jak prosím? Jestli poznal štěstí,
když nebyl otrok závazků,
když neměl nouzi o lásku,
o dary mládí, o neřesti?
Zda užíval si vesele,
zdráv na duchu i na těle?
/XXXVII/
Ne, svět ho znudil tím svým rájem,
v srdci měl tíhu únavy,
po krátkém čase ztrácel zájem
o celé krásné pohlaví,
a nevěry ho omrzely...
přestával chodit za přáteli,
i přátelství se rozklíží,
když krocanovi s lanýži
máte dát bublinkovou lázeň
a sypat vtipy z rukávu,
ač to chce obklad na hlavu...
bývával do soubojů blázen,
teď pohrdal však čímkoli:
půtkou slov, šavlí, pistolí.
8-/XXXVIII/
Chorobou, na niž jednou zhynem,
nezjistí-li se příčina,
po našem CHANDROU, jinak
SPLÍNEM,
nakazil se můj hrdina
pomalu sice, ale jistě...
ne že by si snad božekriste
chtěl vehnat kulku do čela,
chuť žít však ztratil docela ...
Childe-haroldovsky chmurný, bledý,
jak přízrak, když se objeví,
whist, klípky, něžné úsměvy
či vyzývavé nápovědi,
nic nechce znát, nic nevnímá
nepřítomnýma očima.
XLIV
Když hnal ho zase k beznaději
nečinný depresivní stav,
chtěl zkusit, zda mu neprospějí
myšlenky jiných moudrých hlav.
Narovnal knihy pěkně do řad,
četl a četl: ale pořád
nic k jádru věci, všude než
chiméry, návod k nudě, lež ...
každá je spoutaná svým slohem
ta má řeč stářím vybledlou,
tu staromilství posedlo.
Jak ženám dal i knihám sbohem,
prach, pod nímž přišly o život,
pietně zastřel černý klot.
Oněginův strýc umírá
Oněgin na trůnu svých statků
jen tak a z žádné zásady
usoudil, že dá do pořádku
ekonomické základy.
Sám, odkázaný na svou hlavu,
odzvonil robotnému právu,
nastolil obrok za půdu;
nevolník vděčil osudu,
souseda, který nadosmrti
chtěl výhodně žít postaru,
přived tím činem do varu,
druhý se ušklíb, třetí, čtvrtý
jak jeden muž ho zavrhli:
je nebezpečně potrhlý.
Vladimír Lenskij
Věřil, že se spřízněnou duší
navěky splyne v objetí,
i ona že ten zázrak tuší
a čeká od nepaměti,
věřil, že přítel na smrt věrný
jeho čest nikdy neočerní
a každý nájezd klepaře
odrazí ranou do tváře,
že zasáhne nám do osudu
kruh vyvolených bytostí,
jenž zázračně nás oprostí
ode všech zpátečnických bludů
a toho překrásného dne
o spáse světa rozhodne.
43
Vřelý cit pro dobro a právo,
zášť ke zlu, soucit s bolestí,
vidiny ověnčené slávou
měl v krvi snad už od dětství.
Toulal se s lyrou širým světem,
vzduch zpoetizovaný světlem
Goethových, Schillerových múz
roznítil jeho lyrismus.
A ušlechtilé dcery mýtu
ctil vírou, která nehřeší:
dokázal šťastně ve verši
zachovat ušlechtilost citů,
vzlet čistých snah i klenoty
neduchaprázdné prostoty.
XI
Na vsi, kde vlohy pro lyriku
jen Evžen mohl ocenit,
v debatách spolustolovníků
nenašel jednu kloudnou nit.
Byl by si s chutí zacpal uši:
úvahy pánů živých duší
o senoseči, o vodce,
o psincích, o mších za otce,
neoplývaly bezesporu
básnickou jiskrou, logikou
důvtipem, ani obvyklou
hrou společenských rozhovorů,
žvatlání spolustolovnic
se navíc rozplývalo v nic.
XII
Ten polocizinec byl hezký
a hlavně hezky bohatý,
na vsi, kde mají skoro všecky
rodiny starost s děvčaty,
znamená to lov na ženicha:
jen vejde, paní domu vzdychá,
jaké je asi trápení
žít bez rodiny, bez ženy,
odvádí hosta k samovaru,
kde čeká dcerka, šeptá jí
Hleď si ho, Duňo, po čaji
požádá Duňa o kytaru
a s citem piští (pámbuchraň):
Přijď ke mně v zlatý lásky chrám.
XIII
Lenskij měl naštěstí dost času
na doživotní okovy
a před útoky hledal spásu
v Evženu Oněginovi.
Sešli se. Vodopád a kámen,
verše a próza, led a plamen
snad nemohou mít k sobě dál.
Oběma nejdřív připadal
nudný ten kontrast protipólů,
pak zaujal je, za týden
scházeli se už každý den
a brzy byli věčně spolu.
Vzniká (jak dost mých přátel ví!)
z nicnedělání přátelství.
46 – XV
Když mluvil s Lenským, usmíval se.
Básníkův obdiv pro krásu,
nezralé soudy, patos v hlase
a v očích světla úžasu
to všechno bylo vzácně svěží.
Oněgin držel na otěži
chuť k zpražujícím diskusím,
Oněgin držel na otěži
chuť k zpražujícím diskusím,
říkal si: přece nemusím
chviličkám blaha dávat veta,
beze mne přijdou otřesy,
ať zatím šťastně žije si
a věří v dokonalost světa,
čas mladosti tak horoucí
má sny svých dětských nemocí.
/XX/Láska k Olze
Ach ano, srdce uchvátila
mu láska, jejíž tragiku
dnes prožívá jen pošetilá,
blouznivá duše básníků:
věčně ten obraz jedné ženy,
věčně to neproměnné snění,
ten neměnný cit pro bolest...
mrazivá dálka dlouhých cest,
čas odloučení bez návratů,
čas daný múzám napospas,
čas poznávání cizích krás,
čas knih, čas zábavy, čas chvatu,
nic nevtisklo chlad proměny
do srdce v jednom plameni.
XXI/
Už v době, kdy cit nezotročí,
Olga ho pevně poutala,
jen jí měl vždycky plné oči
při každé hře už odmala.
Když vídávali, jak si hrají
ve stinném dubinovém háji,
otcové, oba statkáři,
vedli je v duchu k oltáři.
A hýčkávaná od tatínka,
ta nevinná, ta líbezná,
ta maminčina princezna,
kvetla jak skrytá konvalinka,
aby jí nesetřela pel
dychtivost motýlů a včel.
50-XXIII/
Veselá, hodná od kolíbky,
jak básníkův den průhledná,
milá jak chvilka pro polibky,
svěží jak doušek ode dna,
blankytem očí, lehkým krokem,
úsměvem, gloriolou loken,
sčesaných něžně do čela,
vším Olga.. každá novela
či román kreslí dopodrobna
ten portrét: všechny ctnosti má,
sám jsem ho hltal očima,
v těch dávkách je však sladkost zhoubná.
51-/XXV/
Tak Taťjana se jmenovala.
Chyběly jí ty půvaby,
ta krása tolik dokonalá,
že každé oko přivábí.
Zamlklá, smutná, opatrná
a plachá jako lesní srna,
v otcovském domě odmala
jak cizinka se chovala.
Nikomu, otci ani matce,
neoplácela něžnosti,
nepromluvila na hosty,
nechtěla s dětmi hopsat, smát se
a často dlouze přitiskla
bledou tvář na okenní skla.
XXVII/
Taťjana, starší sestra Olgy,
necepovala panenku,
nevedla pro ni monology,
co s městskou módou na venku.
Neujídala o vánocích
sladkosti, v bezměsíčných nocích
při strašidelných pohádkách
hrůzou ji okouzloval strach.
Když Olze chůva nebo matka
houf kamarádek pozvaly,
pozorovala zpovzdáli
hru na babu či na kůzlátka,
a když všem bylo do smíchu,
stýskalo se jí po tichu.
/XXVI/
Jen zádumčivost jako sestra
rostla s ní z vůle osudu
a tkala do šedi dnů pestrá,
čarovná vlákna přeludů.
Nesáhly sametové prsty
na ouško jehly, plnou hrstí
nerozsévaly po plátně
růžičky vzorům poplatné.
Chuť vládnout vštěpujeme dětem:
holčička pannu dostane
a hned se učí na panně
způsobům, které hýbou světem,
když maminčiny příkazy
omílá frázi za frází.
XXVIII/
S oblibou na balkónech dlouze
očekávala úsvit dne,
chvíli, kdy blednou na obloze
trsy hvězd něžně průsvitné,
pruh země na obzoru jasní
a vánek nedočkavě časný
probouzí jitro do přítmí.
V době, kdy rouškou noční tmy
půl světa dlouho halí zima
a v mrtvém tichu u svíce
pozastřeného měsíce
svítání dlouho slastně dřímá,
vstávala stejně, plašíc tmu,
sedala s knihou ke svícnu.
52-53,/XXIX/
Žasla, oč světy románů jsou
bohatší nežli její svět,
Samuel Richardson a Rousseau
chytli ji na vějičky vět.
…
Oněgin s Lenskim
„Kam zase? S básníky je peklo."
„Už, Oněgine, pojedu."
„Jeď, aby ti nic neuteklo.
To tě zve tolik sousedů?"
„Jen Larinovi." „Podívejme ...
Večer co večer vždycky stejně
marnit čas, to ti nevadí?"
„Vůbec ne." „Ty máš nápady!
Znám to jak z vlastní zkušenosti ...
(poslouchej)... crnk!... děj začíná:
typická ruská rodina,
horlivá snaha uctít hosty,
ovoce v cukru, debata
co déšť, co len, co telata..."
/li/
„No a? Co znamená ten seznam?"
„Děsivou nudu, rozumíš ..."
„Já zas nic hnusnějšího neznám
než svět tvých snobů ... snesu spíš
prostý dům ..." „Není nad idyly...
Dost, všechno jsme si vysvětlili,
jeď, i když nejsem zrovna rád ...
A neměl bys mi ukázat
svou Phyliidu, tu zbožňovanou,
či vkrádá se ti do pera,
do úvah, snů et cetera?...
Představíš mi ji?" „Chtěl bys?" „Ano."
„Moc rád." „Kdy?" „Dneska. Určitě
s radostí přivítají tě.
62/m/
Hned jedem ..."
Jeli tedy spolu.
Přijeli. Pár slov na pozdrav
a zvou je k rodinnému stolu,
jak káže starý zvyk a mrav.
Hned častují je víc než zdrávo
nezbytnou brusinkovou šťávou
a nabízejí ovoce
v cukru i v medu, jak kdo chce ...
/IV/
V kočáře úzkou polní cestou
ozlomkrk domů spěchají.
Není to slušné, ale přesto
poslechnem si je potají.
„Co pořád zíváš, Oněgine?"
„Ze zvyku." „Ne, dnes je to jiné,
nudíš se obzvlášť..." „To
snad ne
Andrjuško, přidej!... Ostatně
spal bych, tak zívám ... Unavila
mě expedice do kraje.
Ta paní Larinová je
naivní, ale jinak milá ...
Jen kdyby to šlo bez šťávy,
v tom množství to je o zdraví..
63v
Poslyš, a Taťjana je která?"
„Ta zamlklá a pobledlá
jak Světlana, co od večera
na chvilku oči nezvedla."
„Snad nemáš rád tu plavovlasou?,
Já bych se nadchl touhle krásou,
kdybych byl básník jako ty.
Ta Olga je vzor prázdnoty,
má vandyckovsky zdravé rysy,
je červená a tváří se
jak hloupá placka měsíce,
co nad námi tak hloupě visí..."
Vladimírovi ztuhly rty
a mlčel jako zarytý.
vi/
Že Oněgin byl u Larinů,
to zaujalo nadlouho
sousedy, schopné ve svém mlýnu
vzít na přesýpky kdekoho.
Těch dohadů, těch klípků, řečí,
Zpráv od pramene, zpovzdálečí,
pravd, nepravd, nalíc, naruby:
Taťjana chystá zásnuby...
Ti zkušenější, ostřílení,
usuzovali hloubavě,
že už je ruka v rukávě
a že se čeká na prsteny...
S kým Olga přijde pod čepec,
to byla dávno jistá věc.
64-/Vil/
Taťjanu náhle zahrnuly
přívaly pomluv... naoko
hnětly ji, proti její vůli
však probouzely hluboko
ve skrytu duše slastný pocit:
čas lásky dozrával a procit.
Tak zeleň v zrnu ukrytá
pod dechem jara procitá.
Sny vzněcované marnou touhou,
stesk prázdnou něhou jitřený
dychtily po naplnění...
srdce už dávno pro někoho
potají stýskávalo si...
čekalo dávno... kohosi...
/vin/
a dočkalo se... stála před ním...
srdce to ihned vědělo...
Dnem z rána k noci nedohledným,
tmou horečnatě probdělou
jen jeho obraz provází ji,
ať dělá co chce, nepomíjí
to kouzlo ... Myslí búhvínač,
nepomáhají prosby, pláč,
domluvy ustarané chůvy:
Taťjana v zádumčivosti
už vůbec nedbá o hosty,
slovíčko s nimi nepromluví,
nechápe, proč jim kdeco snést,
a myslí za ně na odjezd.
65/IX/
Jak vnímavě, jak zaujatě
čte sladkobolné romány,
jak opojně jí hlavu mate
jed nade všechny omamný...
Postavy, kterým náznak děje
dal jenom hloubku beznaděje,
ve světě představ ožily:
nešťastný L'AMANT DE JULIE,
trpící Wérther, Málek Adhel,
de Linar nebo Grandison,
jehož zvlášť dokonalý tón
nás vždycky leda k spánku sváděl,
všichni ji vábí... zasněná,
v každém z nich vidí Evžena.
/xv/
Taťjano, milá ... nezapírám,
že pláču s tebou ... Taťjano ...
Má v tobě novodobý tyran
otrocky věrnou poddanou.
Zahyneš ... Ještě v slepé víře,
ubohá, čekáš na rytíře,
něhou tě život opájí,
neblahá touha po ráji
ti čaromocný nápoj míchá,
o lásce spřádáš šťastné sny
a v duchu setkáváš se s ní
všude, kde najdeš koutek ticha ,
Kam vkročíš, nosíš na čele
znamení pokušitele.
Taťána napsala Evženovi dopis francouzsky:
Ruština bez jediné chyby
zrovna tak málo se mi líbí
jak bez úsměvu kouzlo úst.
Kdyby mi - pámbu nedopusť! -
dívenka z generace, krásně
šlechtěné novou výchovou,
předvedla péči o slovo či dokonalý
rozbor básně,
myslíte, že bych vzplál? A kdež!
Ztratil bych zájem o mládež.
Я к вам пишу - чего же боле?
Что я могу еще сказать?
Теперь, я знаю, в вашей воле
Меня презреньем наказать.
Но вы, к моей несчастной доле
Хоть каплю жалости храня,
Вы не оставите меня.
Сначала я молчать хотела;
Поверьте: моего стыда
Вы не узнали б никогда,
Когда б надежду я имела
Хоть редко, хоть в неделю раз
В деревне нашей видеть вас,
Чтоб только слышать ваши речи,
Вам слово молвить, и потом
Все думать, думать об одном
И день и ночь до новой встречи.
Oněgin na dopis neodepsal…….
/XLI/ Setkání v lese…..
Nakonec povzdychla si z hloubi
a vstala celá zoufalá...
vkročila do hustého loubí
aleje ... náhle zůstala
stát s tváří mramorově bílou,
jako by do ní uhodilo:
hrůznější nežli temný stín
tyčil se před ní Oněgin ...
Promiňte, dneska, moji drazí,
verš víc už toho nesvede…
/XII/
Stál bez pohnutí před Taťjanou
a mlčel. Teprv po chvíli
promluvil: „Psala jste mi... ano
nezapírejte. Zradily
vás city studánkově čisté,
vyznala jste se ve svém listě
a upřímnost tak nezvyklá
do skrytu duše pronikla ...
stržených strun se dotkla plaše.
Nač ale hýřit se slovy,
mé srdce ať vám odpoví,
tak jako promluvilo vaše:
vyznám se stejně upřímně,
pak posoudíte zas vy mne ..
/XIII/
Kdybych si troufal uzamknout se
do čtyř stěn v roli manžela,
kdyby mi krásný úděl otce
má hvězda neodepřela,
kdyby mě mohly u nevěsty
vidiny rodinného štěstí
okouzlit příslibem svých krás,
o ruku požádal bych vás.
Zdvořilou chválu opominu,
opravdu: dávný ideál
bych v jiné ženě nehledal,
dnům radosti i týdnům splínu
poskytla byste přístřeší...
S kým mohl bych být šťastnější? .
/XIV/
Já ke štěstí však nemám vlohy,
mé srdce je mu vzdálené ...
Co by tu vaše ctnosti zmohly?
Nejsem jich hoden -vím, že ne
Manželství (věřte mému slovu)
sevřelo by nás do okovů.
Kdybych vás měl rád nevímjak
láska mi zevšední a pak,
pak nad ničím se neustrnu,
váš pláč - tím jsem si zcela jist,
probudí jenom nenávist.
…
91/XV/
Snad nic se nevyrovná hrůze
prázdného domova, když v něm
den co den oplakává muže
ubohá vdova po živém ...
muž chápe, jak je ušlechtilá,
osudu ale přesto spílá,
je zlostný, chladně žárlivý...
Vím, kdo jsem. Věřte zkušenostem.
…
/XVI/
Čas jara míjí nenávratně,
mé sny se v dálce ztrácejí...
Věřte: jak sestru vás mám rád ... ne,
snad ještě mnohem něžněji.
Má střízlivost vám dobře radí:
své sny a touhy každé mládí
častokrát v letu vymění,
strom každý rok je zelený
a s každým jarem znova kvete.
Proč, nebe jistě
dobře ví.
Zas přijde láska ... ale vy ...
příště se radši ovládněte,
muži jsou různí, leckterý
by zneužil té důvěry..."
Otázky:
1.Kde se projevuje role vypravěče jako průvodce čtenáře? Uveď příklad.
2. Kde se v básni píše o tom, že městská společnost nemá žádné mravní hodnoty, ideály?
3. Jaké má toto následky na život lidí ve městě?
4. Kde se píše o tom, jaké má mravní ideály venkov?
5. Kde se v básni píše o dobrých vlastnostech Oněgina?
6. Jaký názor měli na Oněgina jeho sousedé na vsi?
7. Jaký měl Oněgin názor na sousedy?
8. V čem se Oněgin lišil od Lenského?
9. V čem si Oněgin s Lenskim rozuměli?
10. V čem se lišila Olga od Taťjány?
11.Co se Oněginovi na Taťjáně líbilo?
12. Proč nemohl nabídnout Taťjáně svou lásku?
